Už nejsem holka, ale každopádně se tak cítím. Byla jsem praštěná už jako malá a pořád se mě to drží. Ráda cestuji, ale po rozchodu s partnerem jsem se bála začít jezdit sama. Přece jen jsem malá a síly taky moc nemám.

​

Nejdříve jsem zkusila jet s cestovkou a bylo to fajn. Pak jsem sebrala odvahu, zabalila batoh, vzala psa a zkusila přejít Šumavu. Strach byl obrovský, hlavně v noci. Ale úžasný pocit svobody byl silnější. Tak jsem se odvážila dál a dál.

 

Jazykově vybavená příliš nejsem, ale pantomima mi jde dobře 😉. A když si člověk zvykne na pouhé bytí, nohy odpočítávají kilometry a jediné myšlenky, které mu letí hlavou, jsou, co sníst a kde přespat, chce ten pocit čisté hlavy zažívat zas a znovu. Jsem na cestě, a zkouším na vše, co mě potkává říkat:

TAK JO. :-)