4.7.2023
Rychle balíme a snažíme se uniknout číhajícím komárům. Podél Labe vede pěšinka lemovaná desítkami stanů probouzejících se rybářů. Ruby se jim snaží vyžrat kyblíky s potravou pro ryby, je dost těžké jí odtrhnout. Slunce ještě tolik nepálí, na starém Labi se houpají lekníny, trochu pofukuje, voda na dosah, depka z večera je zažehnána. V deset přicházím do Čelákovic a co to nevidím? Otevřená hospoda? Aha, k jídlu nic. Nevadí, dám si birela a mažu si na polystyren patifu. Už tu sedí starší paní, ucucává pivo a hulí jednu za druhou. Dva kluci u pivka mávají na třetího, co jede kolem v autě. Nebude to s pitím přehánět, když řídí, to se rozumí. Líné letní hospodské dopoledne. Procházím vilkovou čtvrtí Čelákovic a z dálky fixíruji zmrzlinový stánek. Sedí v něm mladice jako já, vedle na zídce má dvě kamarádky a jejich slovník se nedá přenést do psané podoby.
Teplota stoupá a moje nálada klesá. Nebaví mne to a když se podívám na Ruby, která se mi otupěle vleče za patami, je to smutný pohled. Veselý pes zůstal doma. Před druhou přicházíme do Staré Boleslavi, hlady nevidím, tak sedám do první hospody. Mají jen tlačenku a buřty na pivě. I to stačí. Za mnou sedí pár mladíků, hůře artikulují, život stojí za prd a ženskejm se nedá věřit. Dnešek se nese v potkávání lidí, kteří běžně nepatří do mého životního prostoru a je to zajímavá zkušenost. Docházím k rozhodnutí, že je pro mne větší výzva cestu ukončit než v ní pokračovat. Za rohem staví autobus do Prahy, nasedáme a večer už jsme obě šťastné doma. Ruby radostně lítá po louce a já ničeho nelituji. 18 km
3.7.2023
To se mi spalo, když se nebojím. Krajina se placatí, přibývá polí a ubývá lesů. Od horka mě v Sadské vysvobozuje koupačka v jezeře. Ruby se ani v tom vedru do vody nehrne a cestou se mi odevzdaně plouží v patách. Přes Kersko vede chladivý les, ve kterém jsou rozházené chatičky, výstavní vily i zámečky z první republiky. Nabírám si minerálku u Josefova pramene, ale bohužel mi dost zrychlí krok. Asi že je třetí, kritický den, cítím se unavená a plosky nohou mám od asfaltu celé otlučené. Puchýř, který jsem si včera prošila nití, se sice krásně zacelil, ale bříško pod palcem je zanícené. Dnes spíš přežívám, než užívám, to je nezvyk. Mezi Labem a polem nacházím hustý lesík a rychle stavím stan. Komáři na nás pořádají nájezdy, i když jsme obě nastříkané repelentem. Zoufale se vrháme do stanu a ráno se uvidí.
32 km
2.7.2023
Ráno si to hasíme do Sázavy, když ztrácím svůj chladící ručník. Co si bez něj počnu? Snažím se vyhýbat asfaltu, ale z Konojed není jiné cesty. Za odměnu objevuji hrachové pole a oběd trávím spásáním hrachu. Pomalu mizí lesy, ale pofukuje a honí se mraky. Na čtvrtou se v prudkém slunci dobelháme do hospody v Kouřimi, Ruby padne pod stůl, ani nečeká, až jí sundám batoh. Od rána toužím po kebabu a co myslíte? Mají ho! V půl šesté vyrážíme do Klášterní Skalice a jelikož je to jediné místo s miniaturním lesíkem, volba je jasná. Mám štěstí, majitelka krásné loučky kolem říčky Výrovky mě vítá a její pubertální děti, které si přivydělávají prodejem sladkostí a limonád, mi hned jednu servírují. Třetí den koupel, konečně! K tomu limoška, hučení splavu a hlídkující puberťáci.
31 km
1.7.2023
I přes ucpávky zaslechnu v tichu plíživé kroky. Kouknu na hodinky, je půl druhé. Po stanu začíná bloudit světlo baterky. Bojím se i nadechnout, zato Ruby chrápe až se hory zelenají. Aspoň si bude dotyčný myslet, že tu spí chlap. Po chvíli se začínají kroky vzdalovat a opět se rozhostí ticho. Mám já tohle zapotřebí?
Vstávám po šesté, stejně jsem většinu noci strážila spící Ruby. Rozhledna je obklopena mlhou po včerejším dešti. Peláším do Vlašimi a proti sobě potkávám první výletníky. Svačina v pekárně, další v kavárně a hurá podél Blanice dál a dál. Ukrajuji kilometry cesty, jen tu hrozně smrdí hovna. Očichávám sebe i Ruby, však se známe, ale dnes jsme v tom nevinně. Zápach jde z řeky a provází nás snad dva kilometry. Koupání tedy nehrozí. Procházím dětským táborem, vedoucí mě zvou na kafe, ale já se těším do hospody v Libeži na něco onačejšího. A jak to chodí, mají zavřeno. Aspoň si schladím nohy v řece, nasvačím se a frčím dál. Vysněných výpečků se dočkám ve šternberské hospodě, kde drbou Ruby nejprve hosté a pak i personál. Zbývá mi posledních pár kilometrů a najít místo na spaní. Pořád se mi nic nelíbí a když konečně najdu skrytý flíček v lese, zaslechnu chrochtnutí a pádím pryč. Ruby už sotva plete nohama, v nohách máme 37 kilometrů, bude osm a mě začíná být všechno jedno. Stavím stan pár metrů od silnice, Ruby se jen nažere a padne do stanu. A mě se spát nechce, to bych do toho kopla. Nakonec si před půlnocí šlehnu prášek a ať si mě klidně zabijou.
37 km
30.6.2023
Vyrážím na cestu v pátek odpoledne a v autobusu z Líšnice mě řidič mile upozorní, že pes nemá košík. Vážu jí kolem tlamy slušivý šáteček a doufám, že mě nevyhodí z vlaku. V pět vystupuji ve Vlašimi a po červené značce stoupám k Blaníku. Je to jen 10 km, jenže to bych nesměla potkat obsypanou třešeň. Chvíli to vypadá, že pod ní budu nocovat, ale nakonec se urvu a v osm jsem na Blaníku. Provází mne jemný déšť, rychle stavím pod rozhlednou stan a schovávám se před komáry. 10 km
Blaník
V dálce Blaník
Blaník
Každý relaxuje po svém.
Vlašim
Český Štenberk
