KDO SE BOJÍ V ČESKÉM LESE?

Kudy vede cesta do Českého lesa?

2.7.2022 sobota

Karty mi předpověděly samotu, tak hurá do lůna přírody. Autobus mi jede v osm ráno. Bohužel ne ze Smíchovského nádraží, ale z Florence. Proč tedy stojím na Smíchově? Ostatní řidiči autobusů mě uklidní tvrzením, že ten můj občas staví i na Smíchově. Mám kliku, za půl hodiny přijíždí a pan řidič ani nechce zaplatit za psa. Ruby je kabrňák, zvládne bez problémů pět hodin v autobuse a její jízdenku můžu projíst v cukrárně v Prášilech.

Konečně zase na cestě…

Je příjemně, vedro jsme nechaly v nížinách a stoupáme k jezeru Laka. Pusu mám modrou od prvních borůvek a v uších mi zní Zuzana Navarová. Od jezera scházím dlouhých deset kilometrů po asfaltu do Železné Rudy a ještě netuším, že asfalt mi bude dělat společnost po většinu mé cesty. Proti mně se valí hordy cyklistů i trekařů, přecházejících Šumavu na těžko. Na nocovišti asi stráví noc na stojáka. Mým směrem nejde nikdo. Už je po šesté, v nohách 19 kilometrů a rozlámané tělo, nezvyklé nosit těžký batoh, si říká o odpočinek. I když… Letos jsem snížila váhu batohu z 15ti na 13 kg. Věci, vařič, stan a spacák váží sedm, 3 l vody a zbytek jídlo. Za Železnou Rudou hledám houštinku na spaní. Ruby usíná hned jak se nažere a mě už se taky klíží oči.

3.7.2022 neděle

Ráno jsem jako čečetka, i když nás večer uspávala diskoška z Železné Rudy. Na Čertovo jezero jsou to tři kiláčky, skoro nikdo tu není, v klidu si můžu uvařit vodu na zalití musli. Mám nový lihový vařič, ale když je dovařeno, nevím, jak líh uhasit. Sfouknout nejde. Nakonec ho smetu ze stolu do hlíny a je uhašeno. Tuším, že tahle metoda není úplně obvyklá a bude třeba ji vypilovat. K Černému jezeru je to krpál nahoru a dolu ještě větší. Jsou tu davy, a tak prcháme 20 km z kopce směr Český les. Jé bonbon! A zabalený! Cukry se musí doplňovat…

Mizím z červené asfaltové značky a pokračuji kolem hranic po signálkách. Hned se jde veseleji a jako bonus se můžu v Chodské Úhlavě i umýt. Dělá se dusné vedro, možná je to tím, že jsme hodně klesly. Letos jdu na pohodu, a proto končím už v pět na krásném místě s rozhledem do kraje. Dokonce je tu všude nastlaná měkká sláma. Pomalu se nořím do snu, když zaslechnu vrčení motoru. A staví u mě!? Hrábnu po pepřáku, Ruby může zbořit stan, jak se rve ven. U auta stojí švarný lesník a prý, že tu mají honitbu. Vždyť nejsem v lese! Nakonec mi dovolí posunout se jen o pár desítek metrů mezi kuláče sena. Tam mě snad netrefí. Když balím stan, cítím závan močůvky. Kolíky smrdí a podlážka stanu začíná nasákávat. Že by to pěkné místo pokryté slámou, bylo původně hnojiště?

28 km

4.7.2022 pondělí

Noc už proběhla v klidu, ale když ráno vylezu ze stanu, muchničky berou útokem všechny mé odkryté tělní otvory. V amoku balím a utíkám do Všerub. Po menším bloudění, kdy procházím místním kravínem, se mohu konečně v deset nasnídat. Chuť mi spraví pochoutkový salát, rohlík a kofola. Ruby dostává kus kuřecího salámu. Pokračuji do České Kubice. Ten asfalt už mě vážně štve, vezmu to zkratkou. Hm, polom. V pět jsem v Kubici v hospodě a odměňuji se malým pivem a nakládaným hermelínem. Teď už jen najít tu studánku s potůčkem. Myju se, peru a když se vrátím ke stanu, leží zmuchlaný na zemi. Ruby se asi dobývala dovnitř. Lítá kolem, jak jí žerou komáři a nemůže se bránit. Rychle končíme ve stanu obě. 31 km

5.7.2022 úterý

Vstáváme po sedmé a čeká nás 600 m převýšení na Čerchov. Místo po červené značce a asfaltu, volím modrou, jevící se z počátku jako strmý krpál, ale pak přechází v romantickou pěšinku, která se houpe mezi skalami a stoupá po starých kamenných schodech porostlých huňatým mechem. Na Čerchově je zatím pusto, ale v hospodě už mají otevřeno. Jsem první zákazník, což budu v průběhu své cesty ještě několikrát. Holt hlad je hlad. Dávám si výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Pan hospodský je asi bývalý pionýrský vedoucí, zpestřuje mi oběd bojovkou „najdi si svůj výpeček“. Po usilovném hledání se mi podaří tři kousky vypátrat. Přijíždí první autobus s turisty, jdu načepovat vodu a Ruby rozjíždí svůj tradiční koncert. Jak se dostanu na rozhlednu, když jí vadí i minuta mé nepřítomnosti? Ale na hysterické psy tu jsou zařízení a Ruby si může užít výhledy z Čerchova se mnou. Čeká nás asfaltka do Capartic a davy proti nám. Včera jsem potkala všehovšudy čtyři lidi. Těším se na kávičku v capartické hospůdce a překvapení! Je zavřeno, ale přání se plní. Ujdu kilometr a u cesty stojí maličký kiosek s milou paní, která vaří kávu a prodává tatranky. Není ten život pěkný?

Za Caparticemi začíná nejhezčí etapa našeho putování. Úzkou pěšinkou stoupáme na hřeben, výhledy se otevírají na obě strany. Z pravé stékají všechny potoky a řeky do Dunaje, z levé do Labe. Přicházím ke hradu Starý Hernštejn. Dole schovávám batoh a vybíhám nahoru. Ruby dnes zvládá už druhou rozhlednu, a to jsou tady drátěné rošty. Cestou lesem si uvědomím, že budu mít asi málo toaletního papíru, a ejhle! Přede mnou leží paklík papírových kapesníčků. Pak ale v euforii ztrácím červenou značku a chvíli trvá, než se najdu. Za Závistí se pomalu rozhlížím po místu na spaní, pokud možno s teplou sprchou. A je to tady! Cestu přetíná potůček, hloubka 10 cm. Dneska bude vana. 29 km

6.7.2022 středa

Blaženě se nořím do snu, když zaslechnu šelest. Asi nějaké zvířátko, jen aby se Ruby nevzbudila. Ale ne, málem zboří stan. Vylézám ven a vidím jen rychle se vzdalující záda dvou poutníků, kteří dostali zálusk na stejné místo. Znovu zabírám a znovu šustot. Ruby ňafe jako smyslů zbavená a je slyšet jen dusot kolem stanu. Je mi mdlo a doufám, že to byly jen srnky. Ještě dlouhou dobu mám nastražené uši a spraví to až prášek na spaní. Ráno si jdu lehnout do potůčku a po osmé vyrážíme. Čeká nás táhlé stoupání z Rybníka do osady Pleš. Po hodince stavím na snídani, už jsem si tak navykla a vlastně ani ráno nemám hlad. Míjíme rozkvetlé louky, kde dříve stávaly německé osady. Z české vojenské základny tu zbyly jen ruiny a na kopci rozhledna Zvon patřící armádě. Na Pleši nemohu minout přívětivou hospůdku, nabíjím elektroniku a po poledni frčím dál. Těším se v Železné na kávičku a dortík a on je tu jen night club. Nevadí, na pumpě kafe mají a milá paní prodavačka mi zaníceně líčí, že tady vlci roztrhali v oboře daňka a že má i foto. Děkuji, nechci vidět.

„Uklidněná“ odcházím a jsem ráda, že nevím, co to včera v noci dusalo kolem stanu. Cesta vede podél potůčků a nivních luk. Slibuji Ruby i sobě párek v rohlíku na rozvadovské pumpě. Když tam po šesté večer dorazíme, tyhle dobroty nevedou. Beru za vděk polívkou v předražené restauraci, Ruby dostává vodu. Už nám zbývá jen zastanovat, ale ouha. Červená značka prochází hlubokou tůní a brodit se mi nechce. A hele, je tu ještě jedna, vede skoro kilometr po výpadovce, než zahne do lesa. Jelikož má zítra celý den pršet stavím stan blízko přístřešku, ať mám jednodušší balení. Ruby dostává kromě granulí za odměnu ještě paštiku. Večer je krásný, ale komáři nás zahánějí do stanu. Je zvláštní, když večer ztichnou ptáci i vítr, tak les bzučí jako vysoké vedení. Že by hmyz v noci nespal? 30 km

7.7.2022 čtvrtek

Zatím neprší, rychle balím. Chci si ohřát vodu na vločky, ale sirky jsou vlhké. Snídám patifu s polystyrénem a sirky si strkám do podprsenky. Začíná drobně mžít, déšť se mění v liják. Dnes žádná civilizace, jen pusté lesy, rozlehlé louky a zaniklé vesnice na informačních tabulích. Při vší fantazii si nedokážu představit, že tu jedna vesnička navazovala na druhou a cestu lemovala obdělaná políčka. Hloupé je, že si v dešti není kam sednout. Po 17 km přicházíme k obědovému přístřešku. Vařím si vodu na polévku, ale s jednou lihovou kostkou jí sotva ohřeju. Drtím mezi zuby tvrdé nudle a zbytek polévky dám raději Ruby. Poslední lihovou tabletu si schovám na snídani a polévku k večeři. Aspoň mám představu, na kolik jídel celá tuba lihu vyjde. Vyrážíme v dešti dál, co taky jiného, když je zima a v botách to čvachtá. Chci se co nejvíce přiblížit k Broumovu, kde se snad zítra naobědvám. A hele, na pařezu je lahvička se zbytkem repelentu. Dík. Po 33 km stavím stan u potůčku, ze kterého se vyklube řeka Mže. Vylézá sluníčko a my s Ruby zalézáme uondané do tepla. 33 km

8.7.2022 pátek

Ráno se jdu se vnořit do Mže. Za ten pocit čistoty to stojí. Máme spolunocležnice. Kousek od nás si večer postavily stan a měly štěstí, že to Ruby zaspala. Skoro celou noc drobně mžilo, i spacák je nechutně vlhký. Ale promočené ponožky a vložky do bot jsem v něm trošku us

ušila. Stoupám do kopce, snad se rychle zahřeju. Stezka je zničená těžkou technikou, obcházím hluboké rigoly plné vody a raději si dva kilometry zajdu po lepší cestě. V jedenáct jsem v Broumově a paní hostinská kvůli mně otevírá o půl hodiny dříve. Konečně pořádné jídlo. Bramboračka, jehněčí guláš s knedlíky a kávička s domácím koláčem.

Čeká mě výstup na Dyleň a odtud je to kousek do úplného středu Evropy. V nohách mám 33 km a kdybych neměla strach o pravou holeň, která mě loni vypekla, šla bych nejradši dál.

Hledám skryté místo na stan, ale sotva ho postavím, zaslechnu vrčení auta. A Ruby ňafne! Bleskurychle jí sevřu čumák, auto projede a za okamžik se pomalu vrací. Jako by někoho hledali. Sedíme jak pěny. Pomalu se uklidňuji a zavírají se mi víčka. Když v tom zaslechnu přímo za stanem ostré štěknutí, ve kterém poznám srnce. Ruby! Šťouchám do ní, a nic. Snažím se harašit, hlasitě tleskám a srnec se naštěstí rozhodne změnit destinaci. A Ruby???

Upadám do neklidného spánku, když mě ve vteřině vzbudí praskání větví a v nepravidelných intervalech vysoké hrdelní ječení. Ruby! Cloumám s ní, i nějaký ten kopanec padne a ona? Dělá, že spí. Spouštím ovčáky čtveráky a do taktu ze všech sil tleskám. Nakonec se to cosi vzdaluje hlouběji do lesa a já až do rána držím bobříka bdění. Zato Rubinka je do růžova vyhajaná. 33 km

9.7.2022 sobota

Budím se před sedmou, má začít pršet, rychle balím a vyrážím. Ještě odbočit pro minerálku ke Kyseleckému prameni a hurá k poutnímu areálu Panny Marie Loretánské nad Hrozňatovem. Jenže to by kousek od areálu nesmělo být hrachové pole. Nakonec se odtrhnu, prošmejdím hřbitůvek a těším se na oběd do Hrozňatova. Dnes se celý den soustředím na způsob chůze, protože mě včera zase chytla holeň. Je to dřina. A fakt každou nohu pokládám jinak. V nově otevřené pizzerii jsem opět první host. Objednávám si smažák s hranolky, což panu majiteli radost neudělá, jelikož má italského kuchaře. Kdyby mi to řekl včas, dala jsem si pizzu. Do Chebu ťapeme posledních 7 kilometrů v hustém dešti, ale vlak nečeká. Cesta končí, v nohách mám přes 210 km. Jako trénink na podzimní přechod Pyrenejí by to mohlo stačit. 😊