Tajemství Krušných hor

vilomenat
2. 10. 2025
Minut čtení: 5

Aktualizováno: 21. 10. 2025

14.6.2025 pátek

Vstávám a přes lesy a louky se blížím ke Sv. Šebestiánovi. Už je docela vedro. Cestou potkávám pár hříbků, to vypadá nadějně. Kousek od vsi rychle skáču do rybníka abych ze sebe smyla pot a jdu si ulovit něco k snědku. Že jsem si rozřízla nohu a v ráně se uhnízdilo klíště, zjistím až druhý den. Ve vsi bylo několik hospod, teď je vše zavřené, zničené, vybydlené. Jen obrovský Tonyshop s vietnamskými trpaslíky a skleněnými koulemi frčí. Ještě že je tady Shellka, párek v rohlíku, mana nebeská. Kolem druhé už frčím ku Praze a těším se na další příště.

22 km, ↑ 331

13.6.2025 čtvrtek

Večer koupel, ráno koupel, já se mám. Dávám se do řeči s paní s psíkem, stěžuje si na deštivé počasí. Vždyť už týden nekáplo! Jak nekáplo? Průtrže jsou každý den! A já si říkala, proč je všude tak mokro, když už několik dní neprší. Pravda, každý den kolem mě černala obloha, ale vždycky jsem tomu utekla.

Nejdříve šplhám k Vlčí jámě, kde se kdysi těžil cín. Zažívám malou Madeiru. Z Horní Blatné až na Boží dar putuji podél levády alias Blatenského příkopu, klikatícího se lesem a loukami, učiněná krása. V jedenáct přicházím na Rýžovnu, je tu pár baráčků poházených po loučkách mezi pasoucími se ovcemi. A jedním z nich je otevřená hospoda, jupíí. Jsem první host, ptám se po jídle a vrchní hned vyzvídá, jestli nejsem učitelka. Hm, jak ho to napadlo? Za odměnu dostávám obrovskou porci vrabce s omáčkou v misce zvlášť, protože do talíře už se nevejde. Posadí se proti mně za stůl a vezme to ze široka, jak šel život. Na závěr mi sdělí, že nebude odkládat důchod a příští rok si splní svůj dlouholetý sen, vyrazit do Santiaga. Při loučení odmítne dýško, že bych ho urazila, zeširoka mne obejme a zašeptá: „Serete mně, že vypadáte tak dobře“.

Na Božím Daru zvládnu ještě kávičku se zmrzlinovým pohárem a začínám stoupat na Klínovec. Výletníků je tu podstatně více, než ve zbytku Krušných hor. Možná jsou tu všichni. Z Klínovce padám 15 km do Horní Halže, ale těsně před ní se mi zalíbí místečko na osamělé lesní cestě. Stavím stan, snad tu nepojede traktor.

30,5 km ↑ 514 m

12.6.2025 středa

Jako čečetka vyrážím do sedm kilometrů vzdálených Kraslic na snídani. Sedím na obrubníku u Alberta jako spořádaný bezdomáč, chroustám housku s feferonkovým salátem, zapíjím kefírem a zajídám broskví. Přemýšlím, co to se mnou asi udělá. Sotva vytáhnu paty z pěkných Kraslic, už to vím. Čeká mne celý den stoupání, sice svítí slunce, ale je chladno, což je na chůzi ideální. V Přebuzi doufám marně v otevřenou hospodu. Zato konečně potkávám dalšího poutníka, děvče se psem a tři cyklisty. Narváno tu zrovna není. Od Přebuzi až do Horní Blatné se kolem vlní jen horské louky protkané zurčícími potůčky a neprostupnými lesy. Do Horní Blatné přicházím až po půl sedmé, ale hospoda volá. Nejen kvůli jídlu, ale nutně potřebuji dobít mobil, hodinky a dočepovat vodu. K tomu všemu milý vrchní, gulášek a dvě rakvičky se šlehačkou. Kousek za vsí leží v lukách Černé jezírko. Zase bude koupel.

38 km ↑ 997 m

11.6.2025 úterý

Vyhajaná, umytá, po 12 ti hodinovém spánku snídám na Trojstátí alias Trojmezí (Čechy, Bavorsko a Sasko) patifu s polystyrenem a vrhám se do Německa. Prakticky jdu po hranici, kde jsou i dnes vidět hluboké příkopy vybudované proti přeběhlíkům. Rozdíl mezi Čechami a Německem je znát. Na zahradách rostou jen kytky, sem tam trpaslík nebo ozdobná koule. Žádné záhony se zeleninou, ovoce poskrovnu. Kolem oběda už šilhám hlady, ale všechny vesnice jsou pusté.

Po téměř 19 km v nohách přicházím do Adorfu. Pěkné větší městečko má všechny hospody zavřené. To vypadá na morovou ránu. Zahlédnu holčinu s houskou v ruce a vrhám se k ní s nadějí na jídlo. Asi se lekla abych jí to nesnědla a raději mne odnaviguje na jediný kebab ve městě. Zbyde i na večeři a po nabití elektroniky začínám stoupat a vlastně už nepřestanu. Do Čech vstupuji přes Vysoký Kámen a v Počátkách na mě vykoukne malé jezírko. Nečekaná koupel potěší, zase půjdu spát čistá. Místečko v lese jsem našla, je půl sedmé, než vše spáchám, bude osm.

35,4 km ↑ 793 m

10.6.2025 pondělí

Budíček mám v pět, když za stanem začne túrovat auto. Vyrážím v osm a koukám, že všechna auta mají německou značku. Na jedné je uvedeno NDR 1970. Krásná kombinace: na českém rybníku Ukrajinci z Německa. Holt u nás se slaví nejlíp. Metelím přes Libou, kde omrknu hezký zámek, ale hlavně otevřenou sámošku. Pochoutkový salát a rohlík to jistí. Teda, že já na té dovolené jím jak čuně. Po 17 km jsem v Aši, jiná, než vietnamská hospoda tu není, takže je to jasné. V restauraci klábosím se starší paní a prý jestli jdu na nejzápadnější bod Česka a Trojmezí? To mi při plánování trasy nějak uniklo, ale rychle měním plány a tradá.

Oběd jsem završila typickou vietnamskou kávou, a to byla velká chyba. Do půl hodiny letím a pak už to přestávám počítat. Devět kilometrů k nejzápadnějšímu bodu Čech je výživné a kdo může říct, že si tu přepral spodní prádlo? Šlapu 12 kiláků na Trojmezí, procházím rozlehlými loukami plnými kvetoucích vlčích bobů a kopretin. Máme tu hezky. Jen ta signálka je pořád stejná otrava, asfalt nahoru dolu. Před sedmou nacházím zastrčené místečko s potůčkem. Dneska bude koupel.

36 km ↑670 m

9.6.2025 neděle

Tohle je moje jediná šance vzít si pár dní dovolené. Má být ještě docela chladno, dvojčata se narodí až za pár měsíců a domeček se začne stavět příští týden, doufám. Chci pokračovat z Chebu, kde jsem skončila svou pouť Českým lesem. Teď už bohužel bez Ruby, ale aspoň nebudu přitahovat vlky a prasata.

Těším se v Chebu na kávičku a dort a nemile mě překvapí pouze vietnamské restaurace, a to i ryze české. Vietnamce mám ráda, ale že vytlačili české hospody? Kavárny tu také nejsou, vezmu zavděk zmrzlinárnou na náměstí. Nechám se vyfotit dvěma milými policistkami a uháním před deštěm směr Komorní hůrka, kde omrknu jednu z nejmladších sopek Českého masivu. Skoro po 14 km přicházím hladová k hradu Seeberg. Sedám do autobusové budky s kusem salámu a polystyrenem a přichází boží dopuštění.

Děkuju za budku a suchá vyrážím, když vysvitne slunce a opře se do duhy. Kdyby to tak bylo po celou dobu. Já už žádné dobrodružství nepotřebuju. Stačí mi umytá cesta a klid. Obloha začíná zase černat, v dálce vidím rybník, kolem rozeseté stany, zaslechnu dětský smích. S prvními kapkami stavím stan, než jsem hotová, pěkně zmoknu. Zalézám a těším se na klidnou noc. Co to je? Ze všech stran se začíná linout etnická hudba, ukrajinská lidová, ejchuchů, juchuchů. Takže večírek? Za co panebože, za co? Kamarádka píše, že Ukrajinci slaví Kings birthday. A spouští karaoke. Naštěstí jsem unavená, upadám do mdlob, ze kterých mne občas vytrhne rozjařené juchání.

17 km ↑245 m