Občas se na facebooku objeví soutěž CK na doplnění zájezdu. Když vtipně napíšeš, proč mají vybrat právě tebe, máš šanci jet za super cenu. Vtipné jsme byly, vybrány jsme nebyly. Zato zvítězil hoch, který napsal: „Chci jet.“ Pravda, neotřelé to bylo. Ale jak jsme zjistily, vtipnosti nebylo třeba, protože účastníci zájezdu byli vylosováni.
Najednou mi na messengeru mrká zpráva od cizí slečny. „Ahoj, byla jsem vylosovaná, nechceš jet místo mě?“ Když můžu, pomůžu. Vzápětí mě osvítí nápad! Volám do cestovky, kdyby ještě někdo odřekl, že mám ještě dceru, dalšího nevybraného účastníka soutěže. A do druhého dne jsme vybrány obě. Prvního vyrážíme, jupííí!
1. – 2. 7. 2021 čtvrtek a pátek
Sice vyjíždíme v 9,30 hod., ale do Brna se dokodrcáme v poledne a v Savoně jsme před pátou ranní. Noc hrůzy. Pokaždé, když si sklopíme sedačku, pomalu se s námi během pár vteřin narovná. Končíme ve vzpřímené poloze, zavěšené do pásů. Zbývá nám každé už jen jedna bageta a Klárka je celá nesvá, že bude hlad.
Trajekt má jet v 7,30 hod., trčíme tu od čtyř a pár minut před naloděním se přiřítí bus CK Alpina. Trajekt má nakonec hodinu a půl zpoždění a holky z Alpiny nám líčí, jak hororově doháněly autobus taxíkem až na hranice k Mikulovu. Čeká nás sedm hodin cesty, ale my ženy máme stále co probírat.
V Bastii se loučíme a náš bus míří do kempu u moře. Místo pro stany je plné písku a ostrých výčnělků usekaných keřů. Stavíme stan, ale hned se kolem nás nasáčkuje dalších dvacet lidí. Sebereme saky paky a přemísťujeme se do klidu. Ale ne! Zase? Že by nějaký stádní pud? Jeden nešťastník se snaží už potřetí postavit stan a nakonec ho jde zahanbeně stavět za strom.
Po pár letech se noříme do průzračné mořské vody a od osmi je na pláži karimatka party. Popíjíme korsické víno a snažíme se vtipnou formou zapamatovat jména všech 40ti kolegů. Jakmile se mi účastníci zájezdu přeskupí, je vše ztraceno. Doufala jsem, že padnu a usnu, ale opak je pravdou. Utluču se až kolem půlnoci.
3.7.2021 sobota
Někteří lidé netuší, že stěny stanu nejsou z cihel. Co nadělám, je šest, jdu si zaplavat do moře a po snídani vyrážíme do Corte. Čeká nás „pohodový“ výlet podél řeky Tavignano, tam a zpět 14 km. Jenže řeka je hluboko pod námi a slunce nemilosrdně praží. Nakonec se s vypětím všech sil dovlečeme ke slíbenému mostku s chladivými koupacími jezírky.
Cesta zpět je ještě horší. Horko sálá od země tak, že nás pálí lýtka. Je mi zle, nemůžu dýchat a točí se mi hlava. Ve městě už je to lepší, procházíme úzkými, ve stínu ponořenými uličkami, a znovu se máčíme v řece. K večeři si kupujeme sýr, olivy a bagety. Že si jedna účastnice zlomila natřikrát nohu v kotníku, se dovídáme až v autobusu. Stalo se to jen pár desítek metrů od silnice, tak ji kluci střídavě dovlekli na zádech. Dál ji vezla sanitka do Bastie a pak si pro ni přijela sanitka z Prahy.
Míříme do horského kempu v Lori. Prý je to kousek, jenže autobus se v malé vesničce zaklíní v zatáčce. Půl hodiny couváme, najíždíme, zase couváme, střechu máme orvanou od větví, a nakonec to řidič vzdává. Vracíme se do Corte a jedeme jinudy. Naštěstí máme nakoupené zásoby a hlady netrpíme. V kempu jsme po deváté večer. Ráno jsme si prozřetelně vzaly do busu stan i karimatky, takže než ostatní vynosí věci ze zavazadlového prostoru, máme dávno postaveno, jsme umyté a slastně usínáme.
4.7.2021 neděle
V pět ráno nám zabouchá na stan David. Budíčéék! Ti, co vstávají, spí ve vedlejším stanu, Davide! První parta vyráží na Monte Cinto a my ostatní se vydáváme autobusem na výlet do údolí řeky Viru. Jenže plány nám opět kříží parkující auta na úzké silničce. Řidiči navigují kola autobusu po úzké římse nad propastí. Do strany nelze uhnout ani o centimetr, slabším povahám se chce zvracet. Páni řidiči jsou zde poprvé a řekla bych, že naposledy.
Přijíždíme do nejvýše položené vesničky na Korsice Calacuccia, nikde ani živáčka. Krásně pofukuje, jdeme ve stínu stromů. Nahoře u salaše jsou v kaskádách rozložené tůně s ledovou vodou. Noříme se a užíváme si klouzání z tůně do tůně. Cesta zpět vede lesem červených rozložitých borovic.
Všude kolem silnice žlutě kvetou jedlé kaštanovníky. V minulosti vystačily čtyřčlenné rodině plody jednoho kaštanovníku na měsíc. Vysázeli jste 12 kaštanovníků a měli na rok vystaráno. Z kaštanů se vyráběla mouka, kaše, pivo, puding i káva. Korsičany nic nenutilo cokoliv dalšího pěstovat nebo nedej bože pracovat. Ve 13. století, kdy patřila Korsika pod Janovskou republiku, zakázal panovník na Korsice pěstování kaštanovníků, aby potlačil lenost Korsičanů. Možná proto nejsou v horách vidět obdělaná políčka, ani ovocné stromy. Zahrady jsou plné pýru, bordelu a sem tam kaštan.
Když přecházíme kamenný most nad říčkou, najednou frnk, vítr mi bere kšiltovku a ladně jí posadí na hladinu. Sbíháme rychle dolů, než mi ji sebere proud. V kempu už jsou kolegové z Monte Cinta, zvládli to v rekordním čase, ale mají toho dost. Večer nám průvodci připravují ochutnávku uzenin a sýrů, kolují olivy, vzájemně si předvádíme spáleniny od sluníčka a vyhrává Radek, který vypadá jako Nicky Lauda po plastice. Jsme nabalení v bundách a náležitě si té zimy ceníme. Průvodkyně Anna se zahanbeně přiznává, že v batohu našla obrovského brouka a kouli velkou jako tenisák. V úleku ji vyhodila a pak jí došlo, že šlo o hovnivála, kterého připravila o celoživotní dílo. A prý mají uvnitř kuličky i mladé, takže mu zabila celou rodinu.
Kvetoucí jedlé kaštany
5.7.2021
Krásně chladná, větrná noc. Klárce se hned po ránu podaří urazit užvaněného Vildu, když se ho zeptá, jestli zná ten film, kde hlavní postava mluví jen o sobě. Naštěstí je tak zahleděný do sebe, že znejistí jen na chvilku a pak pokračuje v samomluvě. My se decentně odplížíme.
Dnes jedeme přes nejvýše položené sedlo Col de Vergio (1478 m) do Porta. Na silnici i v příkopech se povalují všudypřítomná polodivoká prasata, typický obrázek Korsiky. Cestou si opět můžeme zaplavat v hlubokých tůních průzračné říčky a ve dvě jsme v kempu v Portu. Máme super vyvýšené místečko na skále nad říčkou s malým vodopádem, jen bez kolíků se musíme obejít. Snad nebude foukat.
Balíme plavky a hurá na pláž, ze všech stran obklopenou rozeklanými, do růžova zbarvenými skalami. Skotačíme v obrovských vlnách, občas s námi některá třískne o dno a po hodině se přemlouváme, že už jen poslední tři velké vlny a fakt jdeme. Den zakončíme kávičkou na pláži, kde se servírka uřekne, že je zde sprcha, umně skryta před zraky sladké vody chtivých naháčů. Ostatní jdou na večeři a my čekáme na holky z Alpiny. Jenže holky nejdou a oliv i vína v lahvi ubývá. Večírek u stanu se opravdu vyvedl.
6.7.2021 úterý
Ráno si přivstaneme a noříme se do pravěku. Skrz obrovskou skořápku vejce dinosaura proplouváme jeskyní do tůní, kde se pod vodou na kamenech vyhřívají úhoři. Po snídani vyrážíme do Calanche, pověstné růžovými a oranžovými skalními útvary, chráněné UNESCO. Krátké zahřívací kolečko nás vede k psí hlavě a vyhlídce na Porto a pevnost nad mořem. Řidiči jsou zpocení už od počátku cesty, protože je úzká silnička mezi skalami nutí stále zastavovat, couvat a vůbec je to moc baví. Kupodivu jsou stále slušní, i když nový autobus zn. Volvo už vůbec nově nevypadá. Je poškrábaný a odraný od větví stromů.
Vysazují nás na pěšinku směr Capo d´Ortu, čtvrtou nejvyšší horu Korsiky. Dokud stoupáme lesem, jde to, ale po skále na žhnoucím slunci je to očistec. Vrcholek už je na dosah, jen nás trochu znejistí lišácké úsměvy kolegů z Alpiny a Poznání, sestupujících z vrcholu. České cestovky si tu asi daly dnes sraz a Francouze abys pohledal. Když se vyškrábeme na rádoby vrchol, přichází šok. V dálce se tyčí obrovská hromada kamení a než se tam doplazíme, trvá to další hodinu. Někteří mají nohy plné puchýřů, někdo kolabuje horkem. Ale ta panorámata!
Cesta dolů je delší a sálavé vedro stoupá. Spoustě lidem dochází voda, ale my se můžeme naštěstí o litr vody podělit. Průvodce Matěj si libuje v bolesti druhých, a tak nám výlet ještě o hodinku protahuje. Vyčerpaní přijíždíme do kempu a jdeme sebou plácnout do tůně. Je plno, jelikož ráno jsme tu zprávu rozšířily mezi ostatní. Kluci se chlubí, že potkali Francouze, kteří jim dali pár lahví vína. Hned nato se objeví holky, kterým někdo šlohl víno, chladící se v řece. Kluci vrací holkám víno a jdou to společně zapít. Večer se koná piknik u moře, ale většina lidí jde zmožená spát. Kolují dobroty, pije se vínko a poslouchá muzika, a někteří paří až do rána.
Calanche
Porto
7.7.2021 středa
Balíme, poslední koupačka a hurá do Sartene, nejkorsičtějšího ze všech korsických měst. A co je tady? Prd! Vybydlené domy, zplanělé zahrady, binec a 40 °C ve stínu. I když… v supermarketu je příjemně a taky se tu všichni potkáváme. Po polední vyrážíme směr Bonifacio. Naše průvodce nemile překvapí, když je upozorním, že se většině z nás po sklopení sedačka opět narovná. Řidiči se ohradí, že jsou jen brigádníci, takže si můžeme trhnout nohou.
V malém kempu v Bonifaciu dostáváme přidělené dva plácky. Potíž je v tom, že na nich rostou keříky pokryté trny, takže postavit stany nepřichází v úvahu. Průvodci nám oznamují, že dostaneme krumpáč, abychom si mohli trní vykopat. To už nevydržím a prudím. Nakonec přichází ztepilý zaměstnanec kempu a dvě minuty se o cosi snaží. Pak vrazí krumpáč do ruky nejbližšímu Čechovi a mizí. Klárka mě šeptem brzdí, že se do toho nemám plést, jelikož máme pěkné místo bez trní. Vyřešilo se to lehce. Jsme si ještě blíže, než bychom chtěli. Stany jsou od sebe vzdálené 10 centimetrů.
Zpocení se odebereme na blízkou pláž. Klárka má s sebou míč proti trudnomyslnosti, a tak si můžeme všichni pospolu zaskotačit. Když se pak chceme v kempu osprchovat, z kohoutků teče pouze hodně teplá voda. Ve třiceti ve stínu je to „velmi“ osvěžující. Ostatní si kuchtí večeři, ale jelikož jsme se najedly už před koupačkou, můžeme si užít šumu velkoměsta.
Ocitáme se ve světě před pandemií. Všude spousta lidí a smíchu, plné hospůdky, bary i obchody. Bonifacio se tyčí na útesech a je magické, procházet se úzkými křivolakými uličkami a představovat si, jak tu před mnoha lety žili staří Italové, kterým město patřilo. Do domů vedly žebříky, aby se dovnitř nedostali nezvaní hosté a ve výšce jsou propojené mostky. Po západu slunce přicházíme k obrovskému námořnickému hřbitovu. Nejsou zde obyčejné hroby, ale celé domečky, ve kterých jsou šuplíky na rakve. Šoupnou tě do šuplíku a zazdí. Klárce se trošku ekluje, že by za mnou chodila a věděla, že tam za tenkou zídkou ležím a hniju. Padá soumrak a my se začínáme bát. Couráme se k východu z pevnosti, když zaslechneme hudbu. V hospodě i před ní sedí lidé a poslouchají muzikanta hrajícího na kytaru a klávesy. I my usedáme na lavičku a necháváme se unášet teplým večerem a vychlazeným aperolem. V tom se objevují „naši“ a začíná večírek. Za chvíli tančíme všichni a francouzští turisté jen nevěřícně přihlížejí. Vydržíme do zavíračky a o půlnoci, po teplé sprše, uléháme.
Skořápka vejce dinosaura
Sartene
Bonifacio
Místo schodiště žebříky a přes mostky se procházelo do dalších domů.
klepadlo
Námořnický hřbitov
Česká vlajka ;-)
8.7.2021
Padá horká vlhká noc. Někdo spí venku na karimatce, ostatní se převalují ve stanech. Já sice omdlívám po prášku na spaní, jenže začínám chrápat, což probouzí Klárku. Naštěstí se domnívá, že chrápe René, který sliboval, když si lehal pět centimetrů od našeho stanu, že nechrápe. Než ho stihne sprdnout, přichází na svůj omyl a odnesu to já.
Dopoledne se vydáváme k mysu Pertusato, kde by se měla nacházet nejkrásnější pláž. Kráčíme po bílých útesech, za námi svítí ve slunci Bonifacio a pod námi se zrcadlí hladina moře. Prudkou kozí stezkou sestupujeme na pláž a ejhle, místo pláže jen holá skála. Že bychom zabloudily? Alou zpátky nahoru, snad vyjde druhý pokus. Po pěti kilometrech, uondané, klopýtáme znovu z kopce, když se před námi otevírá pohled na bělostnou pláž, na moře ve všech odstínech modré a na žluté a rezavé skalní hlavy. Vrháme se do chladné vody a konečně využijeme i šnorchly na pozorování rybí havěti. Později přichází i zbytek zájezdu. Blbneme ve vlnách a já dostávám skvělý nápad, že nakrmím rybičky zbytky bagety. Házím drobečky kolem sebe, voda začíná vřít, desítky rybek vyskakují nad hladinu a perou se o sousto. Auuu! Kousla mě do stehna! A další! S jekotem pádím z vody.
Cesta zpět se v děsném vedru zdá nekonečná. Na sedmou máme průvodci objednanou večeři, ale když s Klárkou prostudujeme menu a místo výhledu na město je kolem nás igelitová clona, mizíme. Stoupáme na hradby do starého města a vybíráme si útulnou tavernu. Klárce stačí pizza, mě přinášejí opečené brambory se slaninou na zeleninovém salátu. Fajn, jsem plná. To byl předkrm? Druhý chod je ryba s pečeným rajčetem a rýží. Sotva funím, ale kaštanový krém brulée musím ochutnat. Ještěže mám Klárku. Vracíme se večerním městem a nikam se nám nechce. Loučíme se s Bonifaciem a netěšíme se na noc.
9.7.2021
Dnes nás čeká delší přejezd a velký nákup. Odpoledne přijíždíme do sedla Bavela a odtud jdeme kratší túru do skalního okna. Závěrečné stoupání je spíše horolezení po skalních výstupcích. Chvíli visím a nohama nemohu dosáhnout na žádný výstupek. Naštěstí mi David nohu zespoda navede. Výhled na bílé štíty a staré borovicové háje stojí za to.
Končíme v horském kempu v Tattone. Trochu se ochladilo a po dlouhé době zase vytahujeme mikiny a legíny. Večer je ochutnávka sladkostí z Korsiky, kterou nám opět dopřávají průvodci. K tomu popíjíme červené víno a cpeme se olivami.
Okno
já v okně
10.7.2021
Vypadalo to na klidnou noc, ale opak je pravdou. Ve dvě začínají štěkat psi z celé vesnice a k ránu přijde nejtěžší kalibr. Slyším vytí, ale není to pes, je to člověk! Za chvíli se mu podaří rozvýt všechny psy v širém okolí. Nechci být vztahovačná, ale oni nás ti Korsičani fakt nemají rádi.
Někdo jde dnes na Monte d´Oro, ale většina míří k nejkrásnějším kaskádám na Korsice, Manganello. Cestou nás překvapí mrtvé tele uprostřed stezky, na němž je vidět, že je tu už hodně dlouho. V cíli nás čekají nádherné ledové tůně. První seberou odvahu dva teenageři a sklouznou se do tůně. A pak už se všichni vzájemně povzbuzujeme, kloužeme se a skáčeme do průzračné vody. Ani nám nevadí odřené zadky. Loučíme se s Korsikou posledním skokem a vyrážíme na tříhodinovou zpáteční cestu. Když se dohrabeme k silnici, zkusím mávnout a dobří lidé nás berou skoro do kempu. K večeři si objednáváme pizzu, klábosíme a chystáme se na poslední mejdan. Někteří jako zlatý hřeb programu přednášejí ódu na Korsiku, holky tančí variaci na labutí jezero, hrajeme pantomimu a je nám dobře.
11.7.2021
Spala jsem jen hodinu. Psí koncert se koná asi každou noc. Ve čtyři vstáváme, balíme a před osmou už vystupujeme v Bastii. Vítá nás ještě spící město, ale malá kavárna na nábřeží už čeká se snídaní a výbornou kávou. Couráme se s Klárkou probouzejícím se městem, nakukujeme do oken a představujeme si, jak se tu bydlí. Objevujeme zeleninový a ovocný trh, ukusujeme sýrovou placku a pomalu míříme zpět na nábřeží. Jenže to by nám nesměl stát v cestě krámek s hadříky. Vycházím v tyrkysových šatech až po paty a už opravdu můžeme jet domů.
Na trajektu si vychutnáváme poslední mořský vzduch a slunce. Po čtyřech hodinách vystupujeme v Livornu a nastává úmorná cesta domů. Máme hodné řidiče, třikrát se blížíme do centra Florencie, určitě nám chtějí ještě ukázat nějaké památky. Ale proč bloudíme i na dálnici? Však nespěcháme….
Bastie
