Přátelé, kamarádi, ještě se vrátím ke svému putování v Pyrenejích a níže uvádím matematické shrnutí mé cesty, které stejně nedokáže vyčíslit, jakou krásu i těžkosti jsem prožila. Za všechno jsem vděčná a šla bych znovu. Stálo to zato.
Shrnutí cesty:
počet km pěšky 530,4 km
počet km stopem 21,2 km
stoupání 28 850 m
klesání 31 452 m
počet dnů 25
průměr km za den 21,2 km
Přátelé, kamarádi, ještě se vrátím ke svému putování v Pyrenejích a níže uvádím matematické shrnutí mé cesty, které stejně nedokáže vyčíslit, jakou krásu i těžkosti jsem prožila. Za všechno jsem vděčná a šla bych znovu. Stálo to zato.
20.10.2023 pátek
Poklidně se nasnídám v hostelu a tradá do parku Guell, který mám skoro za barákem. V parku je živo, ale u brány se na mě vrhá hlídačka. Pro turisty se otevírá až za půl hodiny a hezky zaplatit vstupné. Takže tady budu tvrdnout? Jdu pomalu k dalšímu vchodu a když zahlédnu hlídače, dávám se do běhu jako správný místní jogger. V klidu si projdu celý park vyzdobený Gaudího bláznivými stavbami a když se hrnou první turisté, jsem na odchodu.
Do dalšího parku Montjuic se vyvezu lanovkou. Chci skouknout olympijský stadion, jenže cestou míjím muzeum, hlásající dnešní slavnostní otevření expozice obrazů Pabla Picassa a Joana Miró a vstup je zdarma? Miró mi hodně připomíná Šimonkovo kreslířské umění ve třech letech. Ovšem obraz s jednou tečkou??? To musel mít Miró hodně špatný den. A stadion si musím nechat na příště.
Vystupuji z metra pár metrů od pláže. Tady je lidí! Posilují, hrají volejbal, opalují se. Ve vodě pár odvážlivců zápasí s obrovskými vlnami. Brouzdám vodou, ale po čtvrté mě čeká prohlídka Sagrády, tak abych jí neprošvihla. Mám štěstí, je potřeba doplnit výtah na věž, a kdo je ve frontě sám? Pak už se jen kochám krásou, kterou stvořil člověk. Tolik lidí, včetně mě, obdivuje bláznivý skvost architektury, ale vždyť příroda takhle kouzlí každý den svými barvami, tvary, světlem a vůní. A vnímáme to? Měsíc jsem procházela rajskou zahradou, která se dokáže z vteřiny proměnit v peklo. Pomalu se smráká, ještě bych chtěla vidět tohle a tamto a dát si v tržnici něco dobrého. Naposled zvednout oči ke všem těm balkonkům, veselým fasádám a už fakt jet do hostelu a zítra brzy ráno domů. Byl to dlouhý měsíc, dny mi splývají do jednoho nekonečného filmu s dobrým koncem. Tak zas někdy, někde a třeba s někým.
Jako od Šimonka
Hrůza
19.10.2023 čtvrtek
Ráno si přivstanu a před devátou už frčím vlakem do Barcelony. Trať vede podél mořského pobřeží a je čím se kochat. Vysedám s ostatními a jdu si vyzvednout dvoudenní jízdenku, kterou jsem koupila přes net. Návod sice mám, ale už to, že si spletu oranžový přístroj s červeným, je na pováženou. Na správné mašince hledám název „voucher“ a on nikde. Ani kolemjdoucí mi nepomohou, a tak mačkám tlačítko SOS. Ozve se španělština, posléze i angličtina. Hlas na druhém konci brzy zjistí, že s tetou toho moc nezmůže, takže za chvilku přichází sympatická paní, která vše namačká, kartičku mi vloží do ruky a div mne neodvede na autobus do hostelu.
V hostelu odhazuji zátěž a vrhám se do víru velkoměsta. Je příjemných 25 °C, pofukuje větřík a já se courám od jedné památky ke druhé. Cestou v tržnici ochutnávám vyhlášenou katalánskou kuchyni, v kavárně si dávám čokoládový croissant s kávou, až dojdu k chrámu Sagrada Família. Jde o neuvěřitelně kýčovitý monument, že nevím, jestli se mi vůbec líbí. Schází mu horská dráha. Je tak ulítlý, až krásný. Zainvestuji do vstupného, vystojím frontu a ona vede do vyhlídkového autobusu? To tedy ne! Vracím vstupenku, kupuji správnou, ale mají volno až zítra odpoledne. Beru to.
Cestou nakupuji dárečky svým milovaným, ale proč do mě najíždí paní s kočárkem? Chytám se za nohu a skučím, paní nevšímavě pokračuje v cestě. Ocitám se v přístavu a s tmou se vracím po nasvíceném bulváru La Rambla. Lidé sedí v restauracích, večeří, pijí sangrii, baví se a užívají příjemný podvečer. Jenže déšť se blíží, tak i já mířím ke svému dočasnému domovu. Okouzleně hledím z okýnka autobusu na starobylé domy s veselými balkonky, široké bulváry, kde nad našimi hlavami povlává tisíce zavěšených blyštivých hvězdiček a když projíždíme kolem pověstného domu od architekta Gaudího Casa Batlló, jen otevřu pusu na tou bizarností.
Po cestě….
18.10.2023 středa
Po snídani v klidu vyrážím do liduprázdných ulic. Vylezu na hradby a obkroužím celé město. Znovu procházím všechny uličky, do kterých jsem se včera za tmy bála. V tržnici obědvám výborné cannelloni se špenátem. V kavárně spucnu dva donuty, jen o ně musím bojovat s holubem, domáhajícím se mého talířku. Když ho konečně trefím hřebenem, dá pokoj. Odpoledne se docourám do hostelu, zabořím se do křesla na balkonku a nemusím vůbec nic.
17.10.2023 úterý
V noci začalo poprvé pršet. Zbývá 12 km, cesta se houpá a kdybych se nestavila na špinavé pláži smočit nohy v moři, jsem za chvilku u majáku. Na Cap de Creus je to kousek, jenže tak špatně značené, že popobíhám podle mapy v mobilu a snažím se trefit do malé budky nad mořem. I když turistů je u majáku dost, na skalnatý výběžek nikdo nejde. Stojím tu, vlny bijí o ostré útesy a co cítím? Těžko říct. Úlevu, dojetí. Každá cesta nás trochu promění, ale jak, se ukáže později. Asi ve mně bude doznívat ještě pár dnů po příjezdu domů. Jestli splnila moje očekávání? Žádné jsem neměla, jen jsem věděla, že to bude těžké. A bylo.
Svačím na parkovišti a mudruju, jak se co nejrychleji dostat do Cadaques. V tom vidím nasedat do auta manželský pár, přitočím se k okénku a oni Poláci. Mohou mě kousek popovézt a z popovezení je jízda až do Cadaqueés, bílého městečka na břehu moře, kde tvořil a žil Dalí. Jsem vyplašená z té spousty lidí posedávajících po hospůdkách a procházejících se po promenádě. Tolik jsem jich nepotkala za celý měsíc.
Než přijede autobus, suším na zastávce stan, což je vítanou příležitostí pro babku z Kanady, zapříst se mnou rozhovor. Bohužel zapřádá i v autobuse, a to je po měsíci bobříka mlčení na jednoho dost. Podaří se mi zmizet ve vlaku z Figueres do Girony, jenže pak si mě zase najde. My máme stejný hostel??? Paní už tu pár dnů bydlí, ráda mě dovede. Jde najisto, a po 20 ti minutách začíná pátrat v mapě. Kouknu do mobilu, šly jsme na opačnou stranu? Už se nenechám zviklat a podle navigace bezpečně dojdu do hostelu a pak tiše prosím recepčního, ať mě k ní nedává do pokoje. Chápavě pokývá hlavou a strčí mne i do jiného patra. Padá tma, venku je krásných 26°C, a to ještě stojí za procházku v úzkých uličkách podél řeky. Usínám umytá a vypraná v čisté posteli.
12 km, ↑460 ↓560
Batoh the best.
Zajímavé mohyly, kterých bylo cestou spousta. K čemu sloužily, nevím.
Svítá
Před vámi se vine cestička a za skalním ostrohem je bouda budka.
Už jen pár metrů.
JO!
Hostel v Gironě a mé křesílko na balkoně.
16.10.2023 pondělí
Ráno urychleně opouštím stanoviště. Déšť nepřišel, jen se honí mraky, a je příjemně teplo. Jde se krásně a z kopce zahlédnu na obzoru modrou linku moře. Přímořské městečko L´lanca není ničím výjimečné. Vůbec všechna městečka kolem pobřeží nemají kouzlo horských vesniček. Jsou poslepována z moderních vil i starých baráčků, okolí je většinou špinavé, plné odpadků. Zkušeně mířím ke kostelu, kde lze tušit otevřenou kavárnu. Příjemná cukrárna mě vítá vůní kávy a čokoládovým donutem. Neumím si představit letní davy lidí. Když někoho potkám, tak se zdravíme. A stejné je to celou cestu. Všude je pusto.
Stoupám k obrovskému středověkému hradu a těším se do kempu v Port de la Selva na teplou sprchu, pivko a možná i smočení v moři. Kemp je zavřený a já bez vody. Přelézám bránu, že si v umývárnách aspoň napustím, ale z kohoutků nic neteče. Kolem jsou jen průmyslové objekty a hřbitov. Že bych ho zkusila? Vysvobodí mne pán, který na dvoře stáčírny vína vymývá dřevěné sudy a vodu mi ochotně načepuje. A můžu zase stoupat a hledat klidné místo na spaní. Snad budu mít dnes šťastnější ruku.
25 km, ↑1000 ↓1000
15.10.2023 neděle
Mělo pršet, ale spravil to jen vichr ve větvích stromů. Vycházím chvíli před souputníky, ale už se nepotkáme. Z lesa na mě vykoukne trup havarovaného letadla a u něj dva muži. A přicházejí další výletníci okouknout atrakci. Po třech hodinách dojdu k polorozbořené farmě a když se procházejícího mladíka z legrace zeptám po restauraci, ukáže někam pod sebe. Sestupuji po schůdcích do sklepa a přede mnou se otevírá rozlehlý prostor snad pro sto lidí, nádherně vyzdobený a není tu ani živáčka. Objednávám si obrovský čokoládový dort a dobrou kávu.
Bohužel mě čeká stoupání, což dortu v mém žaludku nedělá dobře ještě další dvě hodiny. Chci dojít do Vilamaniscle, kde se podle průvodce dá bivakovat na kraji vesnice. V nohách mám 36 km, zítra k ránu má začít pršet, tak se snažím pořádně zatlouct kolíky u stanu. Jím nedobrou večeři a zkoumám další cestu. Najednou zaslechnu šátravé kroky a vzápětí se za stanem začnou ozývat podivné lidské skřeky, dupání a šepot. Jsem zcepenělá hrůzou, hlavou se ženou myšlenky na útěk. Ven nevylezu, v noci se na cestu nevydám, tak snad to dotyčného přestane bavit. Jestli se mě snaží vyděsit, tak se mu to daří. Klepu se ještě dlouho, a nakonec vyčerpaně usínám. V průběhu noci se pořád budím, ale nikdo už se neobjeví.
34 km, ↑940 ↓1250
Rozlehlá restaurace ukrytá pod zemí.
Havarované letadlo
I v horách často visí vlajky Katalánie.
14.10.2023 sobota
Která barva na světě je nejkrásnější? Přece červená! Cítím obrovskou úlevu vždycky, když se znovu objeví v mém zorném poli. A když na chvíli zmizí, jsem jako na trní a všude jí vyhlížím.
Před devátou ranní jsem v Macanet a malá kavárna u kostela mi nabídne vynikající cortado a čokoládový donut. Dnes mne po celý den chrání zelené koruny korkových dubů. Už při vstupu do vesničky La Vajol vidím na zdech nápisy „Ne Francie, ne Španělsko, ano Katalánsko!“. V restauraci se anglicky ptám, zda mají něco k jídlu. Hostinský odpoví, že mluví jen katalánsky, já na to, že jen česky a hned si rozumíme. Sympatie stvrdíme porcí kuřete s hranolkami a můžu frčet dál.
Cesta do La Jonquery je prašná a nezajímavá. Město je obrovské, prošpikované dálnicí a dráhou. Potřebuji vodu a tu jedinou tady nemají. Holt si dám v restauraci kolu, doplním zásoby vody na toaletě a musím vyfičet hodinový kopec k malému kostelíku, kde jsou přístřešky na přespání. No přístřešky, spíš podivné kamenné kóje. K čemu mohly sloužit? Že by to bylo vězení? Myji se pod čůrkem vody, jejíž pramínek posléze už jen kape. Přicházejí další poutníci, mladý pár z Anglie a já se tetelím radostí, že tu nejsem sama.
Zajímá vás, co se mi celý měsíc honí hlavou? Zpočátku mysl nebo ego, chcete-li, přepírá domov, rodinu, přátelé. Jenže po pár týdnech už nemá co. A tak začne mlít páté přes deváté bez jakéhokoli smyslu. Nejčastější mantrou je „na vojnu se přece dám, truc rodičům udělám“ nebo „je to dobrý, nebe je modrý“, 1000x za den stále dokola. Občas už jen hučí do kroku a sem tam zaslechnu jen svůj dech. A co mu na to říkám? TAK JO. 😊
29,4 km, ↑1000 ↓1000
Moje kavárna
Korkové duby
Cestou necestou
Památný korkový dub
Poutník, který znázorňuje hikery, kteří jdou GR11.
Příroda se mění.
Támhle nahoře vlevo mám svůj budník.
Tak tady budu dneska spát. Trošku strašidelné, ale naštěstí tu nejsem sama. A proč jsem tak rudá? Protože ten krpál byl dost výživný.
13.10.2023 pátek
Vyrážím za vichřice a za rohem je úplné bezvětří. Sypu si to 12 km z kopce po betonce. Nade mnou zase modře vymalováno a pode mnou peřina z mraků. Dobrou hodinu mne provází hrozivé chrochtání prasete, připomínající sloní troubení. Proč furt tak chrochtá? Po osmi kilometrech stopnu švarného Ukrajince, podnikajícího léta v Chile a jelikož je tam teď prý nebezpečno, žije ve Španělsku. Vysazuje mne v Albanyi před malou kavárnou, kde se nacpu sendvičem, croissantem, kolou a kávou, doplním vodu a dobiju elektroniku. Čeká mě stoupání v poledním žáru, což by tak nevadilo, ale proč na mě pořád sedají mouchy? Vždyť jsem se myla! Jen si nemůžu vzpomenout, kdy.
Jeden kamarád mi popřál, ať si užívám cestu. Abyste měli představu, jak takové užívání vypadá. Když jdu nahoru, lapám po dechu, mám rudo před očima a modlím se, abych tam už byla. Když jdu dolů, koukám pod nohy, abych se nezabila. A ty krátké chvíle, kdy si vykračuju po rovině a mohu se kochat, ty si fakt vychutnávám.
Moře už není daleko, občas zahlédnu kaktus, juku nebo vzduch provoní eukalypty. V kempu jsem v pět, jdu se vysprchovat a pak při vychlazeném radlerovi závistivě pokukuji po dětech výskajících v bazénu. Nemám plavky, to jim nemůžu udělat. Čekání na večeři v osm se vyplatí. Cpu se kuřecími špízy a nechce se mi nikdy přestat.
24 km+4 km stopem, ↑650 ↓1260
Ranní sluníčko
12.10.2023 čtvrtek
V noci bylo teplo, je poznat, že jsem dost klesla. Zato ráno mě budí pěkná kosa a chlad se táhne lesem celé dopoledne. Jsem za to vděčná, pražící slunce mi dává zabrat. Krajina se změnila v husté neprostupné listnaté lesy protkané cestičkami a z nich čnící bílé vápencové homole. Dvanáct kilometrů do Talaixy uteče jako nic a když v poklidu snídám, začnou se odevšad rojit davy. To není možné! Doteď jsem nepotkala živáčka! Že by nějaký zájezd? Nebo mají Španělé svátek? Pokračuji ke klášteru Sant Aniol a tam to teprve přichází. Všude posedávají partičky mladých, milenci, rodiny s dětmi, které neustále rozeznívají místní zvon. Vidím úzkou pěšinku mizet v houští za zvonicí a otevírá se mi liduprázdná loučka pod kterou svítí zářivě modrá tůň. Nejdříve vytahuji stan, spacák a ostatní mokré věci a pokládám je na slunce. Pak se jdu sama vnořit do hluboké vody. Malá svačinka a hodina je pryč.
Sluníčko pálí a mě čeká 800 výškových metrů do sedla Principy. Energie z rána je pryč, vedro a kopec přede mnou. Sedm kilometrů jdu tři hodiny a jsem ráda, že to mám dnes za sebou. V sedle Bassegoda stavím na opuštěném místě stan. Však jsem šla od kláštera zase sama. Sotva se usalaším s polévkou ve stanu, zaslechnu hlasy. A ne jeden. Musí to být několik lidí, pokřikují na sebe, cosi oťukávají a po půl hodině mizí. Co tu mohli dělat? Zvedá se vítr a já doufám, že mi neodnese stan.
20,3 km, ↑1500 ↓800
Nic pro lidi se závratí.
11.10.2023 středa
Opět krásné ráno, předhání mne houbař a v zatáčce pod sebou vidím „svého“ kluka. Pak dvě hodiny nic, zahlédnu ho na pastvině a definitivně mizí. Jde se hezky, podzim zůstal v horách, tady je léto v plném proudu. Molló je větší městečko plné restaurací a obchodů. Jenže nejsme na horách a v obchodě nic pro hikery, kromě sušenek a polévky, nemají. Vrhám se do otevřené restaurace, stoly nazdobené, ale jen pro objednané. Posílají mne do blízkého hotelu. Vaříme od jedné. To jako vážně? Je 12,30 hod., mám smolíka. K obědu se nacpu kolou a kafem a jak mi je. Naposledy se ohlížím a nevěřím, že jsem včera byla ve výšce 2800 m. Tady to vypadá jako u nás na Brdech. Nostalgie? Ano. Ale taky úleva. Pyreneje jsou krásné a drsné. Celou dobu mi ukazují svou laskavou tvář a jsem jim za to vděčná.
Po páté odpoledne přicházím do Begetu, maličké vesničky v horách, jak vystřižené ze středověku. Nabírám vodu na příští den, svačím patifu a polystyren a očumuju tu krásu. Nikdo tu není, občas projde zatoulaný turista. Ale není čas, čekají mne ještě dva kilometry za vesnici a najít skryté místo pro stan. Sotva se usalaším, přijíždí několik aut, slyším mužské hlasy. Jsem od nich oddělená jen křovím a krčím se ve stanu hrůzou.
27 km, ↑850 ↓1700
Pusto, neumím si představit davy v létě.
10.10.2023 úterý
Sice spím v kalhotkách a tričku, ale v průběhu noci na sebe navlíkám všechno, co je po ruce. Ve 2000 metrech už dost přituhuje. Dnes mě čekají tři sedla ve výšce 2800 m a kupodivu nejdu sama. Předháním se střídavě s třídou puberťáků z německé školy v Barceloně. Na takové návaly nejsem zvyklá. Přidávají se i kamzíci, mufloni a nálety orlů. Pokračuji do dalšího sedla, kde mě míjí včerejší nocležník, a potkáváme se celý den. Pobolívá mě podivné místo na nártu levé nohy. Musím ji zatěžovat jen po vnější straně, jinak kulhám.
Po 24 kilometrech se dobelhám do Setcases, podle průvodce je tu spousta ubytování. Všude zavřeno, a v jediné hospodě nevaří. Nakonec se doklepu do zavřeného hotelu a jsem jediný host. 50 euro je dost, ale za horkou vanu to stojí. V malém krámku nakupuji s pomocí anglicky mluvící dvojice, která překládá paní prodavačce. Nemám chuť vařit, k večeři si dávám studenou plechovku fazolí. Nejsou dobré, ale když je zajím sušenkami, jde to. Vypráno mám, horkou vanu také a dokonce vidím přes videohovor s rodinou obě své malé lásky. Co chtít víc?
23 km ↑1050 ↓1730
9.10.2023 pondělí
Vyrážím na pohodu až před osmou. Sestupuji šíleným krpálem do Planoles, těšíc se na kávičku s croissantem. Všude je zavřeno a v krámku mají jen čočku a rýži. Kupuji si posledního nanuka a sušenky a vleču se zpátky na kopec. Je opět horko, ale jsem na něj připravená. Dopoledne pochoduji ve stínu lesa, jen mne na úzké pěšince zaskočí kráva. Nejde obejít, chvíli jí ženu před sebou, než chudák raději vrazí hlavu do křoví. Cesta pokračuje po pastvinách až do Nurie, lyžařského střediska, které vypadá jako internátní škola pro zlobivé děti. Je tu cca 50 kempovacích míst a dokonce mám spolunocležníka. V létě tu musí být narváno, kam asi všichni ti lidé chodí na záchod?
24,5. km ↑1270 ↓1100
Lyžařské středisko, které vypadá jako internátní škola pro zlobivé děti.
8.10.2023 neděle
Určitě vás zajímá, jestli se myju. Snažím se, avšak ne vždy to vyjde. Namočený ručníček to musí zastat. A jestli peru? Nóóó, ani ne. Kraťasy, tričko i kalhoty mám jen jedny. Navíc tričko z merina voní mým antiperspirantem. Ponožky jsem jednou vyprala, ale druhý den páchly úplně stejně. Když se přes noc usuší, tak druhý den skoro nesmrdí a tuhé také nejsou. A jasně, že spoďáry občas přemáchnu.
Včerejší cizrna mě prohání od božího rána. A vzhledem k tomu, že mě kluci nedohnali, mají možná podobný problém. Krajina ztrácí alpinský ráz, v dálce zahlédnu oblé kopce porostlé borovicovými lesy. Do Puigcerdy je to 4 km po silnici a nikdo ne a ne zastavit. Nakonec se poslední kilometr vezu a jak jsem ráda. Zajdu si na bagetu, kávičku a ještě se popovezu 2 km do Age.
Ve Vilallobent provedu bojovou namáčecí přípravou na výstup v odpoledním žáru. Cesta je prašná, ale rychle ubíhá. V nohách mám dnes poprvé přes 30 km, pomalu se smráká a místo pro stan nikde. A do toho nade mnou začínají kroužit orli. Říkejte si, co chcete, ale nejdřív je jeden a najedou celé hejno? A že zrovna nade mnou? Vždyť jsem menší než tele! Vystrkuji výhružně hůlky k obloze. Mě nedostanete! A mašíruji rychle do lesa. Místečko na spaní sdílím s kravami a po večeři mě jejich zvonce ucinkají do sna.
31 km + 3 km stopem, ↑1130 ↓1470
Cesta do Puigcerdy
Zvláštní úkaz, vedle slunce maličká duha.
Hory zůstávají v dálce.
Nuda
Někde to bouchlo.
Málem mě dostal.
7.10.2023 sobota
Už druhý den mám podezření, že Pyreneje brázdí šílený motorkář. I na těch nejtěžších úsecích rozeznávám stopy po pneumatikách. Na rozdíl od mých kluků vyrážím bez snídaně. Ve výšce 2500 m mrzne a louky jsou pokryté stříbrnou jinovatkou. Dokud nevyleze sluníčko, je lezavá zima. Kluci mě po dvou hodinách dohánějí, to bude tou energií z jídla. A stejně jako včera, když se zasním a pozoruji hopkající kamzíky, ztrácím cestu. Ukazatel oznamuje, že na mys Cap de Creus zbývá 233 km, tak kam se hnát?
Končím na refugiu Malniu, kde se smí i kempovat a udělám si aspoň jedno volné odpoledne. Chata mě překvapí plným parkovištěm a spoustou lidí, ale kolem je jen pár stanů i venkovní sprcha a dokonce zahlédnu v dálce šíleného motorkáře. Místo espresa dostanu lavór bílého kafe, ale ve spojení s nohama máchajícíma se v jezeře to nemá chybu. Kluci bohužel zítra končí a zbytek treku dojdou příští rok. Zvou mě na colu, brebentíme anglicky, francouzsky i španělsky. K večeři je výborná cizrnová polévka, salát, vepřové s bramborem a zákusek jogurt. Kluci jsou hrdí Baskové v důchodu, chlubíme se svými psy, já i vnoučaty. Rozumíme si, i když si nerozumíme. Je s nimi moc dobře. A zítra už jdu zase sama.
14,4 km ↑740 ↓1130
6.10.2023 pátek
Ráno nečekám až se začnou rojit lidi a v sedm už svištím směrem sedlo Col de Jovell 1780 m. Jde se hezky, výjimečně nezačínám den krpálem. A vůbec si to užívám. Stromy předvádějí barvičky jak načepýření krocani, nad hlavou zase modro, potůčky a vodopády bublají a rachotí podél cesty. V jednu přicházím na refugio de I´Illa, překvapivě mají otevřeno, bude radler, jupí. V dálce zahlédnu blížící se postavičky a jsou to moji čtyři kluci, kteří se předevčírem kamsi ztratili. Máme nefalšovanou radost, oni zůstávají a já chci nahnat ještě nějaké kilometry.
Vyškrábu se do sedla ve výšce 2800 m a hned zase spouštím k několika jezerům pode mnou. Po třech hodinách mrknu do mapy a jsem ve Francii??? Takže zpět nahoru, dolů a po pěti hodinách chůze se znovu zjevuji u chaty. Kluci stále v poklidu popíjejí pivko na terase a udiveně mě vítají. Zpočátku se jim snažím nakukat, že mě přepadl stesk, ale nakonec jdu s pravdou ven a jsem vlastně moc ráda, že je opět vidím.
22,4 km ↑1650 ↓805
refugio
5.10.2023 čtvrtek
Musím vstávat později. Když v sedm vyrážím, je ještě děsná tma. V noci padla taková rosa, že mám mokrý nejen stan, ale i spacák a vše ostatní. Scházím do Arans a přes další městečka v Andoře do Encampu. Většinou jde o horská střediska se samými hotely, nic pro mě. Až na kebab v Encampu a ten si schovám i na zítřejší oběd. Poprvé poslouchám audio knihu. Asi za odměnu, že jsem v půlce treku. Kdykoli jsem zkoušela něco pustit, vůbec mi to nebylo příjemné. Z Encampu stoupám k jezeru, a i když vím, že se tu kempovat nesmí, nějak doufám, že to půjde. Nacházím odlehlé místo, suším stan a další navlhlé věci z rána. A pořád kolem chodí lidi, to jsou nervy. Celý Encamp sem vyrazil běhat nebo venčit psy. Stan stavím až se setměním a když padne tma, plížím se k jezeru umýt. Už už se svlékám, když se kousek ode mě něco pohne. A on to chlap. Já infarkt, on asi taky, protože se zvedá a bere roha. Takže z mytí zase nic nebude a musí stačit namočený ručníček.
20,3 km ↑1480 ↓1800
tabák
4.10.2023 středa
Kluci jdou dnes se mnou a je to fajn pocit bezpečí. Krajina příjemně houpá, potůčky se sbíhají do jezer a žluté penízky bříz se střídají s červeným borůvčím a jeřabinami. Z dálky mne fixíruje lesknoucí se plechová noclehárna na vrcholku kopce, ukotvená lany. Drápu se do sedla Portella de Baiau ve výšce 2800 m. Přelézám obrovské balvany lavinového pole, ze kterého se zvedá příkrá šotolinová pěšina, jeden krok nahoru, dva sklouznout dolů, pode mnou propast. Klepou se mi nohy i ruce, když se s vypětím všech sil dosápu do sedla.
Cesta do Arinsalu je kochací a ve čtyři se začínám pídit po plynu a vařiči. Arinsal je hogo fogo lyžařské středisko v Andoře, samé hotely a irské bary. Naštěstí je tu i sport, kde za 2000 Kč, no nekup to, seženu vařič i bombu. V blízké sámošce vidím baterky do GPS lokátoru, protože ty z domova po pár dnech vypovídají službu. Snažím se nožíkem rozšroubovat kryt na lokátoru, nehty zlámané a šroubky se ani nehnou. Zničeně koukám na baterky, když mi zaklepe na rameno vnímavá paní prodavačka se šroubovákem v ruce. Krytku odšroubuje, vymění baterky, zašroubuje, jen zaplatit už musím sama.
Je pět, nechce se mi zůstávat, ale jediné rovné místo na kempování je dvě hodiny do kopce. V krušných chvílích mi pomáhá koukat před sebe a opakovat si oblíbenou mantru: „krok za krokem, metr za metrem“ a pořád dokola. Před sedmou se vynořuji na travnaté loučce v sedle 2000 m, trochu se otřu namočeným ručníkem a ze stanu až do tmy obdivuji barevné hry zapadajícího slunce.
18 km↑1530 ↓1480
kadibudky
Arinsal
3.10.2023 úterý
Přežila jsem, jupííí! Bomba pořád uchází, raději ji nechávám zvenčí na okně, abych nezamořila celý hotel. Mám kliku, naproti v ulici je obchod se sportovním zbožím. A nemám! Bombu ani vařič nevedou. Po opulentní snídani si jdu pro batoh, který jsem položila do hotelového polstrovaného křesílka. Zvednu ho a pod ním je přes celý sedák obrovský mokrý flek. Asi jsem přiskřípla hadičku od camelbagu. Pan hoteliér už asi nikdy žádného hikera, zvlášť z Čech, neubytuje. A až ucítí na pokoji plyn? Čapnu batoh a mizím.
Z Tavascanu stoupám do sedla Tudela, ale plné břicho mě táhne k zemi. Já tam snad nevylezu. Ještě že jdu v lesním stínu. Po čtyřech hodinách se doplazím nahoru a zahlídnu auto, jak si to šněruje do sedla. To kdybych věděla! Z kopce do Areu se jde snadno. Měl by tu být také obchod se sportovním zbožím, ale je zavřený. Sklíčeně si sedám do hospůdky a na žal si objednávám radlera.
Vedle mě sedí čtyři ztepilí šedesátníci, kteří, stejně jako já, míří na refugio Vallferrera. Měli by máknout, cesta trvá skoro čtyři hodiny. Já snad zakempím někde v lese, blíží se pátá. Ujdu kilometr, když u mě staví dodávka a v ní moji štramáci. Vzali si nahoru taxi za 70 éček a chtějí mě přibrat. To beru! Jedeme půl hodiny a radler se dere ven. Modlím se, abychom tam už byli. Kluci nakonec galantně nic nechtějí. Pokojík s osmi postelemi mám jen pro sebe, horkou sprchu a pan šéf mi dokonce ohřeje vodu na zalití kuřete s omáčkou. Jelikož jsou záchody venku, nezbývá mi než se tam v noci vydat. Najednou mám v patách šéfa a něco huláká. Čas na řeči nemám, peláším do kadibudky. Jenže na mě číhá při zpáteční cestě a ukáže mi, že záchody máme i uvnitř.
17,5 km (+9 km autem, ↑800 autem) ↑1500 ↓1400
refugio Vallferrera
2.10.2023 pondělí
V noci se ke mně nese tmou hluboké bručení medvěda, ale naštěstí se z něj vyklube kráva. K ránu svítí do stanu měsíc tak, že vůbec nepotřebuji čelovku. Po úbočích jsou roztroušené maličké kamenné vesničky, většinou liduprázdné. V jedné na mě pomrkává kavárnička. Dostanu silného logra a jak mi chutná.
Odpoledne už slunce dělá, co může, aby mě usmažilo. Naštěstí jsem namočená jako houba a po 22 kilometrech scházím do Tavascanu. Místo pro kempování tu nikde není, volím průvodcem doporučený hotel, který nabízí hikerům dobré ceny. Za 40 euro se snídaní dostávám krásný pokojík s koupelnou, jenže to by tu nesměla lítat masařka. Zavírám se s ní v koupelně a mydlím jí hlava nehlava ručníkem. Ale co to? Sklenička na poličce padá přímo na hranu bidetu. Sklenička přežije a kus bidetu padá k zemi. První myšlenka je vše zatlouct a ráno zmizet. Ale to nemůžu, karma by mě dohnala. Beru zkroušeně střepy do jedné ruky, peněženku do druhé a jdu se přiznat. Bzzz, bum bum, vysvětluji panu hoteliérovi. A stane se zázrak. Pan hoteliér se usměje a mávne rukou.
Po horké vaně a poprvé umytých vlasech se v koupelně pouštím do vaření. Těstoviny už jsou skoro hotové, když kolem závitu vařiče začínají šlehat plameny a škvaří se i zavírátko. Plameny rychle sfouknu a když už vychladlý vařič z bomby sundám, je na odpis. Jenže bomba uchází dál. Co s ní, abych se neudusila? A nemůžu vybouchnout, když rozsvítím? To jsou nervy, tohleto. Stavím bombu zvenčí na parapet okna, snad do rána ujde.
21,2 km ↑1365 ↓1754
Ještě je celý
1.10.2023 neděle
V šest vstávám i bez budíku. Když se pořádně nasnídám, vydržím bez většího jídla až do večeře. Sbíhám od chaty k jezerům, úctyhodný sešup 1300 m. Na obloze ještě svítí měsíc a vrcholky hor se barví vycházejícím sluncem. Listí na stromech hýří barvami od zelené až po červenou, s klesáním mizí štíty, přibývají oblé kopce a všudypřítomné lískové oříšky křupají pod nohama. Je neděle, v Espotu, kde jsem chtěla nakoupit, má být zavřeno. Ale když člověk něco očekává, vždycky je to jinak. Vítá mě otevřená kavárna a vedle ní obchod s potravinami. Ve stínu slunečníku píšu pohledy, upíjím výbornou kávu a přikusuji čokoládový croissant.
V poledním žáru začínám stoupat do Jou, na slunci je určitě přes 30 °C. Země sálá horkem, každý stín vítám s úlevou. V kempu se pečlivě připravím na finální brutální výstup. Namáčím tričko, podprsenku, vlasy, čepici i ručník. Do pár minut jsem suchá, a to teprve scházím ze silnice a vylézám po příkrém svahu. Ale co to? Zaslechnu vrčení motoru, sbíhám zpátky a div neskočím pod přijíždějící auto. Nenechala bych paní odjet i kdyby se bránila. Jede vyzvednout syna s kamarádem do opuštěné vesničky vysoko na kopci. Ušetří mi 400 výškových metrů a hodinu a půl chůze. Vesnička je jak ze středověku a celkem to tu žije. Na každém rohu jedna kráva. Stoupám ještě půl hodiny a stavím stan na skalním ostrohu s výhledem do údolí. A pak už jen zírat a psát a zírat.
24,8 km (2 km stopem ↑380) ↑900 ↓1682
30.9.2023 sobota
Sedím u snídaně, stranou ostatních, živě se bavících lidí. Nějak mezi ně nezapadám.
Míjím jedno modravé jezero za druhým, mění se i barvy hor z šedých na černou a z přísných štítů jsou jen záclonky špičatých kopců. Nemohu se nabažit té scenérie a ani nevnímám, že zase stoupám. Přibývá turistů, je sobota a hodinu od refugia Colomers je parkoviště. Máchám si nohy v jezeře a sbírám síly na další výstup. Dnes jsem minula snad patnáct modrých ok usazených v mechově zelených údolích.
Jsou čtyři odpoledne a protijdoucí mlaďoši mne ujistí, že refugio Amitges je otevřené. Měním směr a peláším do chaty. Je tu narváno a docela draho. Umýt se jdu raději do jezera a po ohřátí rizota se schoulím do spacáku naplánovat další cestu. Zase mě popadá ten podivný pocit samoty uprostřed spousty lidí. Z vedlejší místnosti se ozývá hurónský smích karetních hráčů, což mi nebrání usnout jako špalek.
15,2 km ↑1240 ↓887
Refugio Restance
29.9.2023 pátek
V šest ráno se jako myška vyplížím z pokoje. K snídani opečený toust, rama, marmeláda, med, pár koleček salámu, dusivý košíček, ale hlavně kakao a džus. Podle mapy čekám klesání, takže mě zaskočí, že se mám s plným břichem drápat do kopce a potom skoro pět hodin ztrácet vyšlapané metry. U řeky zhltnu košíček od snídaně a začíná dokopec. Cestou se to hemží pravými hřiby i chtivými houbaři. Po voňavých, pomalu usychajících loukách mě pronásleduje dusivé vedro. Křivolaké pěšiny se občas mění v potůčky, když voda neví kudy téct. A mě je krásně. Konečně se mohu zhluboka nadechnout, z každého kroku mám radost a z kopce popobíhám. Trvalo týden, než se tělo uzdravilo.
Po třech hodinách šplhání do pravého úhlu se mi otevírá pohled na průzračné jezero lemované krajkami hor. Kdyby na břehu neposedávali tři mladíci, už bych tam hópla. Trvá skoro hodinu než ho obejdu, nechávám kluky přejít a voda mě sevře v ledovém objetí. Za odměnu dvě hrsti oříšků s rozinkami a sfrčím dolů k chalupě. Nebo ne? Ty dva pidikopečky na mapě jsou příšerné krpály pod vysokým vedením. Cítím se ošizená.
Pode mnou se objevuje vyschlá přehrada a vedle kamenný dům refugio Restanca. Proti včerejší supermoderní chatě je tohle baráček na spadnutí. Oprýskané stěny, plíseň. Akorát se servíruje večeře. Klobása s houbami a kouskem pečeného česneku? Podivná kombinace. Chleba žádný, zákusek jogurt. To to bude na záchodech vypadat. Ale hlad je hlad. Ubytování nepatří k nejlevnějším. A za sprchu ještě 3 eura? Žádná nebude! Načež mi recepční šeptá, že sprcha není na žetony, a můžu se umýt zadarmo. Dnes také poprvé peru. Už třetí den mě pronásleduje odpudivý kyselý zápach. Že nevoním, to vím, ale že tak? Pátrám, očuchávám se, ponožky jsou v botách, podpaží dobrý. A pak to přichází. Můj úžasný chladící ručník páchne kočičí močí. Ty mrcho!
22,8 km ↑1230 ↓1639
Slunce teprve vychází a já už jsem na cestě.
28.9.2023 čtvrtek
Vyrážím za tmy a 10 km z kopce do Benasque uteče rychle. V kempu si kupuji sušenky a začínám stoupat po prašné cestě 17 km a 1700 m převýšení. Chci jít na pohodu, kam dojdu, tam dojdu. Po čtyřech kilometrech zaslechnu vrčení motoru. Mávnu a vezu se dalších šest kilometrů. Že bych ty hory radši přejela? Procházím pohádkovou krajinou mezi zurčícími potůčky, bílými balvany, zakrslými borovičkami a odkvetlými rododendrony. Když míjím jezírko s vodopádem, dojde mi to! Proč tu jsem? Přece abych si to užila! Čas se zastaví, nořím se do ledové vody a paprsky slunce mě hladí po tváři. Stoupám výš a výš až do sedla 2800 m, kde se přede mnou otevírají další mechově zelená údolí lemovaná ostrými štíty hor. Pěšina se vine lavinovým polem, přelézám jeden balvan za druhým, kde by jediný špatný krok mohl vést ke zlomené noze.
V půl sedmé přicházím na novotou vonící chatu Lauset. Po horké sprše si ohřeji kolínka s čímsi a pouštím se do deníčku. Padá tma, hosté se zvedají, v restauraci zůstávám sama. Přichází vedoucí a cosi říká. Nechápavě na něj zírám. On mluví česky? Vyvalím oči a mám chuť ho obejmout. Člověk si najednou uvědomí, jak moc je sám a jak si den za dnem pro sebe mlčí. A celý měsíc? Povídáme, Lukáš se ptá, jestli něco nepotřebuju. Tužku! Celý den přemýšlím, kde seženu propisku, když ta má pomalu dopisuje. Zodpovídá zvídavé otázky, jak se horské chaty zásobují. Několikrát do roka přiletí vrtulník, který unese i tunu potravin. Skladují se ve sklepích. Jen se zapomenu zeptat, jak s masem. Že by měli tolik mrazáků?
26,3 km (6 km stopem ↑600) ↑1713 ↓1176
Bude koupačka :-)
Chata Lauset před vámi.
27.9.2023 středa
V noci mi úplněk nakukoval zvědavě do stanu. Rozhodla jsem se každý den vstávat v šest, abych mohla vycházet s rozedněním. Na prašné silnici je dobře vidět, když po sedmé vycházím. Po dvou kilometrech chůze něco zaslechnu. Auto? Zuřivě mávám, pán mě nabírá a lámanou angličtinou vypráví, že sem jezdí pozorovat medvědy. Udělá se mi mdlo, ale když začnu bručet, pán zapípá a je jasno. Ušetří mi čtyři kilometry do kopce a dál už mašíruji dolů po žloutnoucích loukách až na chatu Viados, kde svačím. Nejdříve vyházím vše z batohu, abych usušila stan a spacák a pak si potěšeně sedám na sluníčko k zakoupenému sendviči. Je obrovský a jak ho třímám, všechna šunka mi padá do hlíny, kde se na ní vrhá kočka. Jedeš potvoro! Hlad je silnější a hlína ještě nikoho nezabila.
Odpoledne se nese ve znamení stoupání, ale plné břicho mě táhne k zemi. V půl sedmé se vpotácím do refugia Estos, které je po střechu narvané dětmi. Recepční tvrdí, že mají plno a že se mám vrátit půl hodiny zpět a tam zastanovat. Podlomí se mi kolena. Paní se nakonec ustrne a místečko se najde. Spím se sedmi muži a vřískající třídou pod okny. Narvu si ucpávky do uší, klapky přes oči, šlehnu si prášek a jak mi je.
26 km (4 km autem) ↑1782 (já 1470 m) ↓1561
26.9.2023 úterý
V půl osmé jsem na cestě. Konečně chytám signál, a mohu všechny ujistit, že žiju, i když včera to bylo o fous. Jde se o dost lépe. Dopoledne stoupám ve stínu, zato nahoře na loukách praží slunce. Máčím klobouk, vlasy i tričko, ale za chvíli jsem stejně suchá. Dohání mě bílý pán a mizí v dálce. Tu košili bych brala. Ovšem v mém případě by byla bílá nejvýše pět minut. Louky se mění v nekonečných 10 km prašné silnice do Parzánu. Koupačka v průzračně ledové tůni osvěží a v Parzánu mě čeká odměna v restauraci u čerpací stanice. Objednávám si radlera a kuřecí plátky s hranolkama a salátem. Takovou porci jste neviděli. Jelikož mám v nohách 20 km a v ústech pár oříšků, hrst chlorely a půlku patifu, jsem z toho všeho celá omámená a vychutnávám si každé sousto. Jen bych se nemusela polít pivem a pokecat hořčicí. Oběd završím kávou a jelikož je teprve pět, pokračuji v cestě. Trochu se bojím, jestli najdu slušné místo na stanování, ale dva kluci, kteří mi jdou naproti, mě ujistí, že za pár minut narazím na skrytý plácek s vodopádem. Jít do postele umytá, to je luxus.
25,8 km ↑1561 ↓1148
25.9.2023 pondělí
Jelikož v okolních stanech dělají všichni kravál, vstávám už v půl sedmé. Můj pokřik „klíííd“ se míjí účinkem. Než všechno pobalím, je osm. Budu taky muset vstávat dřív. Oproti včerejšku šlapu sama a je to nezvyk. Volím kratší, ale náročnější trasu, doporučenou v případě hezkého počasí. Po šotolinovém srázu se nejde zrovna bezpečně, přidávají se kluzké řetězy, nejraději bych se vrátila. Jak se chytnout, když se musím držet jen rukama, nohy visí nad propastí a batoh mne svou vahou odklání od stěny? Kéž by někdo šel kolem. Cesta pokračuje po bělostných skalních platech, protkaných lesknoucími se tenkými čůrky z vodopádů. Nastoupávám do výšky 2700 m a bláhově si myslím, že mám nejhorší za sebou.
Začíná brutální sešup do Pinety. Každý ze čtyř kilometrů jdu hodinu, nohy vypovídají službu. Cítím fest pravé koleno. Snažím se mu ulevit, takže mě chytá i levé. Sotva lezu, skoro nic jsem dnes nejedla, nemám hlad ani chuť. Ze skal se šoupu po zadku nebo po řetězech. Hůlky mě několikrát ochrání před výronem.
Ale dole mě vítá chaloupka s milým dědou, který umí pár slov francouzsky. Pokojíček, horká sprcha, večeře a radler. Co chtít více? Přichází týpek mého věku, bílé kalhoty, bílá košile, čepice i batoh?? A šup, už ho mám na pokoji. To je radosti, jsem roztahaná úplně všude. Jde taky GR11, má ji rozdělenou na pět částí a v každém ubytování ho čeká kufr s čistými věcmi. Nechápu, asi mu ho shodí vrtulníkem. Nakonec se nenápadně stěhuji do vedlejšího prázdného pokoje a doufám, že už nikdo nepřijde. Večeře je opulentní, ani mi nevadí, že je až v osm, jak je tady zvykem. Jehněčí s bramborem, salát, těstoviny a puding.
12 km, ↑800 ↓1800
Šotolinový chodníček na srázu.
Pineta
24.9.2023 neděle
Nemůžu se rozhodnout, jestli mi byla zima nebo teplo, když spím ve výšce nad 2000 m. Ráno vyrážím v devět jen s malým batůžkem na Monte Perdido (3 355m), druhou nejvyšší pevninskou horu Španělska. Lapám po dechu, nohy se klepou slabostí, ale jdu. Pod vrcholem začíná sníh a krok vázne všem. Půjčuji jednu hůlku klukovi zakleslému za kamenem, klouže nahoru i dolů. Čtyři kilometry mi trvají skoro čtyři hodiny. Nahoře se otevírá horizont bílých a šedých skal s prohlubněmi zelených údolí a modrým okem jezera. Stálo to za to.
Dnes skutečně nejdu sama, na vrchol se drápou desítky turistů. Pár chrabrých mužů si všimne kolabující tety, dávají na mě pozor a ujišťují se, že jsem ok. Není se co divit, někteří lidé jedou z Monte Perdida po zadku. V pět jsem v chalupě, většina lidí už odešla. Platí zde pravidlo, že stany se staví po západu slunce a po východu se musí zase zbourat, takže stavím znovu stan. Dávám si horkou sprchu a pak už jen sedím na slunci s radlerem a kusem brambory s vajíčkem a jsem ráda, že už vůbec nic nemusím. Na cestě ke stanu vytrousím klíček od skřínky, kde mám batoh. Sice mi jí pán otevře, ale propadá mi kauce 5 euro. Je toto možné? A ve stanu se mi zatím vyleje špatně zavřená láhev s vodou.
8 km ↑1120 ↓1120
Támhle někde nahoře je Monte Perdido.
To sněhové pole vede na vrchol.
Roztržená země
22.9.2023 pátek
Klasika, škrábe mě v krku, nemůžu polykat a obchází mě rýma.
Na letišti jsem jako vždycky nervózní. Projde mi váha batohu? Bude v mobilu fungovat letenka? Úlevně si vydechnu, když projdu kontrolou. Bloumám mezi obchody, a najednou zaslechnu z amplionu své jméno. Letím vyděšeně zpátky, a nemáte paní v batohu čirou náhodou powerbanku? No mám, při odbavení jsem jí úspěšně zatloukla. Celník trhá pracně ovinutý igelit kolem batohu a můžu si cvičně vybalit a znovu zabalit. Ale je hodný. Přináší novou folii a společnými silami z batohu uděláme zase kokon.
23.9.2023 sobota
V Barceloně jsem těsně před půlnocí a snažím se přivolat Ubra, jak mě doma naučili. Za pomoci dvou mladých Čechů to zvládnu. Teď už jen ho najít. Víte, kdy jsem jela naposledy taxíkem? Ne? Já taky ne! Lítám po letišti jak vyděšená slepice a hledám mezi desítkami černých nablýskaných taxíků ten svůj. V mobilu ho vidím, ale nedaří se mi k němu přiblížit. Pán píše, že čeká před kanceláří Avis??? Nakonec si nešťastnou tetu najde sám a včas mě zaveze na nádraží Nord, odkud v jednu jede bus do Zaragozy.
Z okýnka vozu překvapeně pozoruji ulice plné letně oblečených lidí, cyklistů a otevřených restaurací. Už bez problémů přesedám v Zaragoze na vlak do Huescy a dále na bus do Sabinaniga. Vystupuji na zastrčené zastávce, kde se kromě mne krčí starší paní. Skouknu jízdní řády, jestli do Torly přece jen něco nejede, a pro jistotu se jí ptám. Za čtvrt hodiny??? Jeden jediný autobus denně, který v žádném jízdním řádu nenajdete. Za hodinku jsem v Torle, kupuji plynovou kartuši a ptám se prodavače, jestli do výchozího bodu k parkovišti, vzdáleném dvě hodiny chůze, nejezdí kyvadlový bus. Dojezdil před 14 dny. Párek Španělů nabízí, že mě svezou. Jenže silnice je zavřená kvůli plnému parkovišti a musíme se vrátit zpátky do města. Taxík není dostupný, takže po hodině jízdy stojím opět na začátku a musím pěšky.
Slunce se mě snaží zahřát, ale i tak je dost chladno. Jde se dobře, batoh sedí a má i s vodou do 15 kilo. Poslední hodina a půl k chatě Goriz je očistec. Nemůžu popadnout dech a každých deset metrů musím zastavit a vydýchat se. Buď je to převýšením nebo ze mě nemoc vysála všechnu energii. Je sobota šest večer, všude mraky lidí. Snad hodinu čučím ve frontě na check-in a klepu se strachy, že mě bez rezervace pošlou šupem dolů. Ale recepční se mě zželí, můžu postavit stan. Odměním se radlerem a vlažnou sprchou. Zavírají se mi oči, na chatě začíná večírek a u stanu bučí kráva.
17,5 km, ↑1300 ↓200
Nádraží v Zaragoze
Torla Ordessa
U chaty Goriz