MADEIRA zelený ráj

15.11.2024 pátek

Natrénováno mám, můžu vyrazit. Koukám na počasí, vichřice a ceďák? Jo ono je období dešťů? Proto byly letenky tak levné! V Lisabonu s obavou čekám, jestli let nebude zrušen, protože vítr na Madeiře nabývá na síle. Letíme, jupííí! Pilot je šikovný. Na jednom z nejnebezpečnějších letišť na světe přistává hladce hned napoprvé.

Autobus do Funchalu střídavě stěrači stírá, nestírá, stírá. Prší nebo ne? Když mne po osmé večer vysadí v centru, záhy pochopím. Bouřka a déšť přichází a odchází, než stihnu roztáhnout deštník, a tak pořád dokola. Do hostelu nejsem schopná se podle návodu vlámat do krabičky s kartou od vchodu. A zrovna největší ceďák, že jsem během vteřiny durch. Nakonec mi otevírá švarný jinoch a jiný obyvatel hostelu mi pomůže zadat heslo do krabičky. V pokoji jsme čtyři a vedro. V noci skoro nezamhouřím oko. Jedna chrápe, ostatní chodí čůrat a podlaha hrozně vrže.

16.11.2024 sobota

V půl šesté ráno to vzdávám a vstávám. Venku je vlaho, 18 °C a Funchal se zachumlal do vánočních světýlek, jen je rozsvítit. Autobus přímo do Porto Moniz nejede, musím přestoupit, a pan řidič slibuje, že řekne kdy. Jen aby na mě nezapomněl. Sedím pro jistotu hned za ním a občas na něj vybafnu, jestli už tam budeme. S radostí mě za dvě hodiny vysazuje na opuštěné zastávce. Cestou střídavě leje, svítí sluníčko a autobus šplhá úzkými silničkami nahoru a dolů. Obdivuji banánové plantáže, visuté vinice a vesničky zapasované v příkrých kopcích. Ti místní ale musejí mít fyzičku.

Před jedenáctou přijíždím do Porto Moniz, odměňuji se vynikající rajčatovou polévkou s opečeným chlebem pokapaným olivovým olejem a z terasy pozoruji plavce v přírodních mořských bazénech. Že by byl ten oceán tak teplý? Nechávám si zajít chuť, neboť mě čeká brutální 17kilometrové stoupání, dost po asfaltu. Abych to do setmění vůbec stihla, slunce zachází po šesté večer. Silnice se zvedá do pravého úhlu a naštve mne, když za dvě hodiny zase spadnu až k moři. To jsem to mohla obejít podél vody. Znovu nastoupavám ztracené metry, ale když konečně vejdu do lesa a objeví se Levada dos Cedros, okouzleně se nechávám vést potůčkem v kamenném korytě mezi bujícími keři a stromy.

Schody a v lese? To je tady nějaká tradice? Před šestou přicházím uondaná do Fanalu, místě proslulém vavřínovým lesem a tajemnými mlhami. V poslední minutě stavím stan a začíná pršet. Přidává se vítr. Spí tu se mnou i dvě holčiny z Čech, tak se nebudeme bát vlka nic, i když kolem nás rostou vrásčité obrovské vavříny, jejichž větve se po mně natahují jak zkroucené lidské údy. Padá mlha a prudký déšť a vítr se snaží vyrvat kolíky od stanu. Chybí strašidla.

17,5 km, ↑1550 m

17.11.2024 neděle

Celou noc se budím poryvy vichřice, cloumají se stanem a otevřeným vchodem vane ledový vítr. Střídavě vstávám a zapínám jeden nebo druhý vchod. Kapky tlučou do plachtoviny s neúnavnou úporností. Čekám, kdy mi začne pršet na hlavu, ale voda překvapivě vzlíná z podlážky přes karimatku až na spacák. I když není úplně zima, chlad zalézá všude. V devět ráno déšť ustává, rychle balím mokré věci a vyrážím. Dohánějí mě kroupy. No je toto možné? V kombinaci s vichřicí, která mi rve pláštěnku z těla, případně mi ji připlácne na hlavu, jsem za chvíli durch a můžu si procházet loužemi co hrdlo ráčí.

A zase samé schody. Jediné pozitivum je, že budu mít pěkný zadek. Nejznámější leváda 25 fontán je velkým zklamáním. Stojím ve frontě na fotku vodopádů a cestou do Rabacalu jdu v tlačenici. Prokřehlá vstupuji do útulné hospůdky a dvě hodiny si lebedím v teple u kávičky, dortíku a toustů s trhaným masem. K snídani byla chlorela a pár oříšku, teď jsou dvě a už se mi slabostí třásly nohy. Zbývá osm kilometrů, jen kdyby nebylo těch zatrolených schodů. Dnes se koná i koupel pod čůrkem z kohoutku u opuštěného domu. Zažraná špína nechce pustit, ale je fajn zažít aspoň prchavý pocit čistoty. Se soumrakem stavím v lesním podrostu stan, na promoklou podlážku kladu všechny igelity, co mám a sotva vlezu dovnitř, rozpoutává se peklo. Hromy a blesky buší kolem celou noc. Se střídavými úspěchy se snažím strach rozdýchat. Opět skrz podlážku vzlíná voda a chlad, mám na sobě i péřovku. Déšť tluče do stanu a já se modlím, aby ty potoky vody přečkal.

21 km, ↑1110 m ↓660 m

18.11.2024 pondělí

Ráno mě vítá umyté slunce a já si do rytmu hukotu větrných mlýnů vykračuji z kopce. Začíná snová leváda Ribeira de Inferno, kde se ze skal řítí jeden vodopád za druhým. Jen kdyby se neřítil i přes cestu. Nezbývá než do něj odvážně vkročit. Na promočenosti mých bot se stejně nic nemění. Následuje půlkilometrový tunel, voda z levády se přelévá do úzkého chodníčku a omývá mi kotníky. Stačí chybný krok a poroučela bych se do hlubokého koryta. Potkávám dva polské kluky, kteří jdou Madeiru z druhé strany. Leváda do Norte se předvádí dalšími tunely, všechno kolem raší, bují, a závodí, co rychleji vyroste. A všudypřítomné bláto, do kterého si kecnu. Na konci levády se nekoná avizovaná hospůdka, tak vezmu zavděk kouskem salámu s polystyrenem a šlapu dál.

Džungle se mění v měsíční krajinu. V létě tu vše sežehl požár. Stále je cítit spálenina protkaná vůni spadaného eukalyptového listí. A nejsou tu schody, jupííí. Typické horské chodníky, to se to šlape. Před pátou přicházím do maličké vesničky, jíž vévodí místní bar. Dvě stařenky venku srkají pivo, čtyři kámošky se smějí u sklenky vína a nerudný štamgast na mě mrzoutsky zírá. Hrnu se dovnitř, bar evidentně slouží i jako krám se smíšeným zbožím. Na otázku, zda vaří, dostávám jídelní lístek a vybírám kuře na jehle. Ve venkovní peci se mi peče půl metru dlouhý špíz a na něm celé kuře. K tomu salát a sklenka červeného. Výborné to je, sníst se to nedá. Už se stmívá, ptám se po plácku na kempování a je mi nabídnuto místo na asfaltovém parkovišti. Naznačuji, že by se mi blbě zatloukaly kolíky. Najít na kopcovité Madeiře místo na kempování je dost problém. Ale po sklence vína seberu odvahu a jdu se zeptat do prvního baráku, jestli si můžu ustlat na jejich zahradě. A můžu. Jen musí zavřít vlčáka, který to nelibě nese.

26 km, ↑1168 m ↓1570 m

Vidíte cestičku po úbočí?

A sešup dolů.

Na zahrádce u místních.

19.11.2024 úterý

Ráno v městečku zavětřím vůni kávy a jdu najisto. V kavárnách se tu dopoledne scházejí babičky na kus řeči a něčeho dobrého. Rozjařená ranním gurmánským zážitkem vykročím z kavárny směrem odkud jsem přišla a kilometr nadávám, jak ty seznamácké mapy blbě ukazují. Potupně se pak vracím a za trest mě čeká stoupání do pravého úhlu k hotelovému orlímu hnízdu nad městečkem. Plné parkoviště vyhlídkových autobusů s čilými důchodci o holích mě vyděsí tak, že rychle mizím. Šlapu několik kilometrů po asfaltu do hnusného krpálu, ale naštěstí se po chvíli nade mnou smiluje mladý pár ve fiátku. Ještě že mají odklopenou střechu, cítím stoupající odér z mokrých zapařených bot, a to už jsem si celkem zvykla. Slunečný den, mraky stíhají mraky, stoupám, klesám a kochám se výhledy na nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo, kde jsou i na tu dálku vidět postavičky putující na vrchol. Zato já si vykračuji sama. Cesta na Pico Ruivo je z mé strany uzavřená, tak snad jindy.

Z údolí se začíná valit mlha a s ní přichází avizovaný déšť. Úzká stezka dolů je prosekána skrz ostré hloží, chvílemi bloudím a uleví se mi, když vylezu na silnici. Pokračuji dál hezky značenou cestou do vysněné hospůdky, která je samozřejmě zavřená. Ale krčí se tu aspoň hadice s vodou, bude koupel. A hele, mapa ukazuje, že za další tři kilometry je ještě jedna hospoda. Moc si od toho neslibuju, ale což. A je to tu! Polévka je tak plná masa, fazolí a zeleniny, že v ní stojí lžíce. K tomu malé pivko a můžu jít spát. V blízkém lesíku stavím stan a vklouznu blaženě do peří.

24 km, ↑1620 m ↓1043 m

Moře v dálce

20.11. 2024 středa

Do konce cesty mi zbývá 38 kilometrů, ale permit na výběžek Sao Lourenco mám koupený na dnešek. Ono se to dopředu blbě odhaduje. Prostě půjdu a uvidím. Třeba to urvu. Cesta zpočátku vede nádhernými vzrostlými jehličnatými lesy, postupně přecházejícími do dubových a bukových, které tady vidím vlastně poprvé. Možná jich tu bylo před požárem víc. Dokonce trhám pár zralých ostružin. Pokračuji podél levády Furado s krátkými tunýlky a kamennou katedrálou pohlcující na chvíli potůček i mne. Těším se po čtrnácti kilometrech na jídlo, ale zase smůla. Sedím chmurně na autobusové zastávce a žvýkám poslední kousek salámu. Další hospoda by měla být na třicátém kilometru. V tom přede mnou zastavuje vyhlídkový autobus plný zírajících turistů. Připadám si jak opička v ZOO, místo banánu salám. Oni vystupují? A mají šatičky a sandálky? Já se krčím v péřovce. Vypadá to, že dole je o dost tepleji. Rozhlédnou se na vyhlídce a rychle zpátky do busu.

Přicházím na stezku lemující pobřeží zasekanou do skal s výhledem až na samý výběžek ostrova. Potkávám víc lidí, vlastně dneska první. V Canicalu jsem v půl páté a hledám obchod na dokoupení zásob. Mapa mě zavede na pumpu, ale bonbony a sušenky fakt nechci. Nacházím malý obchůdek zapáchající myšinou, ale pár vakuovaných housek, sardinky a, jak později zjistím, prošlý plesnivý sýr, tu mají. Ještě rychle něco zhltnout v malém místním baru. Pán mi připraví sendvič s naloženými rybičkami a můžu vyrazit. Čtyři kilometry silniční nudy proložím stopem a příjemný Němec mne popoveze až na začátek treku. Permit pochopitelně nikdo nechce, protože padá tma. Vytahuji čelovku a vyrážím. Z dálky poloostrov vypadal jako placka pokrytá hebkou trávou. Místo toho jsou tu jen ostrá skaliska a cesta se klikatí nahoru dolu. Nejhorší je přejít úzký hřeben, z obou stran lemovaný srázy svažujícími se do moře. Naštěstí vidím jen dva metry před sebe, tak ani nemám strach. Na kempovacím místě už pár stanů je, ale pro mě se místečko ještě najde. Je teplo, spím jen v tričku, ulepená, opocená, smradlavá. Jsem na konci cesty, ale ne pobytu. Bylo to fajn, náročné i krásné a stálo to zato.

34,3 km, ↑552 m ↓1900 m

Kamínek vedle kamínku.

Ovce se pomněli.

A jde se do hajan.

21.11.2024 čtvrtek

Nevstávám, nebalím, nespěchám. Snídám na skále s výhledem na oceán a poté se vydávám k osamělému baru pod palmami na kávičku. Zavřeno??? Je toto možné??? Sápu se na nejvyšší vrchol poloostrova a když se vracím, už z dálky nasávám vůni kávy. Po včerejší opuštěné stezce se valí davy turistů. Oceán omývá rudé a černé kamenné věže čnící z vody a já sbíhám na oblázkovou, no spíš balvanovou pláž, kde vlny smetou vše, co jim přijde do cesty. Vrhám se do vody, pár vln mne semele, ale pak už se pohupuji jako v kolíbce a výskám radostí. Voda je teplá, nechápu, že mne nikdo nenásleduje. Strávím krásným nicneděláním odpoledne a řádně prosolená mířím opět na něco dobrého do baru pod palmami. Zbývá jim poslední toast. Tak jo a pivko k tomu. Slunce rozhazuje po moři poslední zlaté odlesky, v dálce střemhlav přistává letadlo a je čas vlézt do spacáčku. Ve vedlejším stanu někomu karimatka při každém pohybu vydává zvuk podobný výstřelu z pistole. To zas bude noc.

Můj kempík

              22.11.2024 pátek

Vstávám po šesté, a ještě s dalšími dvěma parťáky vyrážím zpět do civilizace. Proti nám už se hrnou první nadšenci na východ slunce. Máme čas, autobus jede za hodinu. Čekáme trpělivě na zastávce, když se k nám přihrne taxikář a nabízí jízdu za 5 euro pro každého do Machica, kam potřebují mí dva spolujezdci. Aspoň se nablížím. Do Funchalu za 30? Váhám, ale čas jsou peníze a mě ten nádherný dnešní den za to stojí. V devět vysedám u kostela a jdu se po týdnu umýt do hostelu. Do vyhlášené botanické zahrady vede lanovka, ale jsou to necelé tři kilometry. Kdybych věděla, jaký je to krpál, a ještě v tom vedru….Na to, že je listopad, zahrada hýří barvami a nabízí výhledy na Funchal a oceán. Po obědě procházím čtvrtí Velha známou typickými malovanými dveřmi. Pěkné, ale hodně turistické, zvlášť když tu kotví dva obří zaoceánské parníky. Konečně voda, vlny, koupačka a nabírání sluníčka na horší časy. Zvedá se vítr i já, a courem mířím k dočasnému domovu. Ještě se nechám zlákat posezením na malém náměstíčku, objednávám si místní specialitu rybu na banánech, k tomu ucucávám madeirské víno a jsem.

Boží ráno

Jako kytička..:-)

23.11.2024 sobota

Dnes si jedu prohlédnout Santanu, vesničku proslulou rybářskými slaměnými domečky. Autobus to švihá serpentinami do kopce a z kopce až na druhou stranu ostrova. V jednu chvíli přejíždí sedlo, kde jsem před pár dny spala. Vlastně je to kousek. V Santaně ještě nikdo není, prohlédnu si barevné domečky, dám si ranní kávu s pudingovým koláčkem a na trhu kupuji domů kila banánů se speciální nakyslou chutí a ohromnou papáju. Avokádo je tak velké, že si ho spletu s melounem. Vrhám se do obchůdku s místními suvenýry a hele, mají tu trička mé velikosti. Odcházím v čistém, to je pocit. Prozkoumávám místní levádu, ale zastaví mne vodopád, kterým bych musela projít skrz. Vody už bylo dosti. Vracím se a v zápalu nadšení si jdu do foroty koupit ještě jedno tričko. Když mne paní vidí, mávne rukou, jako že si ho mám vzít zadarmo. Že bych vypadala tak zuboženě?

Před druhou jsem ve Funchalu, procházím se dalšími kvetoucími parky a naposledy skáču do vln. Začíná se zatahovat a můj pobyt bude končit tak jak začal. Brutálním deštěm a vichřicí. Teď ale ještě pozoruji třpytící se vlny, a přitom upíjím ponchu, vymačkaný pomerančový džus s madeirským rumem. Stmívá se, musím balit.

24.11.2024 neděle

Za deště a vichru jsem přilétala a za deště a vichru odlétám. Nene! Let je zrušen. Na letištní ploše je prázdno. Nic nepřiletělo, tak ani nemůže odletět. Když se v půl druhé zvedáme od země, je jasné, že letadlo do Prahy je v prachu. Od aerolinek dostávám sms, že letím až zítra ráno. Hm, tak tahle zkušenost mi ještě chyběla. Vystupuji v Lisabonu a snažím se spojit s pojišťovnou. Jenže je neděle, mám smůlu. Ale už na nás čeká pracovnice letiště, obdržím voucher na občerstvení a cosi drmolí. Naštěstí se mě ujímá česky i anglicky mluvící holčina a už se jí nepustím. Ubytováváme se v příjemném hotelu kousek od letiště, k večeři se servíruje několik chodů včetně chobotnice a zítra alou domů.

Kdybych měla popsat Madeiru, tak první, co mě napadne jsou schody a dřina. Celý ostrov je protkaný stovkami kilometrů levád, schodů a lesních chodníčků, kamínek vedle kamínku zatlučených do země, se kterými se někdo hodně nadřel. Kopce jsou tu takové, že se skoro neudržíte na nohou. A v nich zasekané terasy s malými políčky, banánovníky nebo keři hroznového vína. Všechno neskutečně celoročně bují a kvete. O  tu krásu se zasloužili lidé, co ji před lety v potu tváře vybudovali.

Celkem 122,8 km, ↑6000 m ↓1043 m