MALLORCA

Sama na Mallorcu???

Čtyři dny před odjezdem na Madeiru mi volá Jirka z Expedition Clubu, že se Madeira kvůli kovidu ruší. Co se dá dělat, trénink nošení těžkého batohu přijde vniveč. Jenže v úterý večer volá znovu, že se mohu přidat k běžeckému kempu, který se bude konat na Mallorce. Tedy, že bych chtěla po horách ještě běhat, to snad ne? Prozkoumávám internet, co je ta Mallorca vlastně zač a zjišťuji, že se tam nachází krásné pohoří Tramuntana. Délka asi 120 km a dá se přejít za šest až sedm dní. To by mohlo být fajn, ale úplně sama? Ze zrušeného zájezdu se nikomu nechce, tak se připojím k běžcům. Ve čtvrtek mě čeká přesun do Brna a druhý den brzy ráno letíme z Vídně.

19.2.2021 pátek

Ostrov nás vítá sluníčkem, 20°C ve stínu a zralými pomeranči na stromech. Přemísťujeme se pronajatým autem do příjemného penzionu v Sa Pobla, závistivě zamáčknu slzu, přebalím batoh a za chvíli už mne vysazují na začátku treku v Pollenca.

Začíná mé osamělé putování po Mallorce. Pomalu stoupám kamenitou cestou mezi olivovníky, výš a výše. „Moji“ běžci se kolem mne jen mihnou, zamávají a jsou pryč.

Nastoupávám další a další metry, tělo sténá pod osmnáctikilovým batohem a roztřesené nohy odmítají poslouchat. Myslím, že se projevuje únava ze včerejší probdělé noci, vždyť jsme vstávali před druhou ranní. Zastavuji na nádherné vyhlídce na okolní hory a starobylý klášter pode mnou. Mám za sebou prvních pár kilometrů a nic se nemá přehánět.

Sedím na skále, večeřím housku z domova a pod hřejivými paprsky slunce se mi klíží oči. Jenže v tom se zjevuje chlap s batohem! A jak to, že míří z kopce dolů do lesa, když tam nevede stezka? Že on se tam schová, počká, až usnu a pak mě ve stanu umlátí? Místo spánku se připlíží strach a bušení srdce. To bude noc!

20.2.2021 sobota

Nikdo mne neutloukl, jupííí! Ráno jsem odměněna nejen přežitím noci, ale i růžovým svítáním a valící se mléčnou mlhou v údolí. Čeká mě sestup do Lluc. Vyrážím před devátou a proti mně se začínají objevovat první turisté. U cesty vyvěrá pramen, který je sveden do kamenného koryta, procházejícího vsí. Plním všechny lahve, do nich kapky na čištění vody a za čtyři hodiny se můžu napít. Naštěstí mám v camel bagu pitné vody dost.

Pochutnávám si na silné kávě a čokoládovém croissantu uprostřed klášterních zdí, kde stojí kromě pamětihodností i krámek s dobrotami a kávou. Všechno kolem kvete a voní, v kašně zurčí voda, přede mnou vrabec zobe poztrácené drobečky, slunce nepálí, ale hřeje. Takhle vypadá štěstí?

Vedle krámku je ve zdi i zásuvka na nabíjení. To je tedy luxus. Po prohlídce kláštera začínám opět nastoupávat ztracené metry. Jenže doháním partu hlučné omladiny, která, když vidí bábu s batohem, co je rychlejší než oni, také zrychlí. A je po klidu. Ve snaze jim uniknout, ztrácím značku, ale odměnou je ticho. Za chvíli je bohužel zase doháním. Cestou míjím super místa na kempování. Uprostřed lesů, lidskou rukou vytvořené kruhové kamenné podesty, pokryté měkkým mechem. Později se na naučných cedulích dočítám, že to jsou místa, kde se kdysi pálilo dřevěné uhlí.

Už jsem nahoře a přede mnou se otevírá nádherný výhled na modré moře a bílé horské štíty. A také spoustu lidí. Asi to bude tím, že je sobota. Když pak odbočím z hlavní trasy, jdu zase sama. Stále klesám, ach jo. Místo v mapě avizovaného pramene, nacházím kamenné koryto plné zelených řas. Ale další studánka už nezklame. Plním opět všechny láhve a dokonce si umyji zasolený obličej a od potu ulepené ruce. Zbytek hygieny mám v plánu spáchat u jezera Cúber. Jenže když sem dorazím, piknikují zde desítky lidí, parkoviště jsou plná aut a o koupačce nemůže být ani řeči. Aspoň odměním své unavené omlácené nohy studenou koupelí a utíkám pryč. Už je po šesté, úpěnlivě hledám místo na spaní, ale jako na potvoru, nic. Sice nacházím pěknou kamennou boudu, ale je na ní značka „jen pro krávy“ a také zde již někdo zanechal nepříliš voňavé lidské „stopy“. Raději pokračuji dál. Nakonec stavím stan ve vysokém houští mezi stromy a s vražedným sklonem. To jsem zvědavá, kde se ráno probudím. K večeři mám polévku a místo ukolébavky cinkají zvonce pasoucích se ovcí.

Místo studánky špinavá břečka.

Konečně voda.

21.2.2021 neděle

Celou noc jsem ve stanu jezdila nahoru a dolů. Jakmile jsem se vysoukala výš, zase jsem sjela do embryonální polohy. Nikdy více se nepustím na šikmou plochu! Už jste někdy jedli zrcátkem zalité müsli, když lžíce není k nalezení? Krásně mi to ráno začíná. Nejdřív lžíce, pak se celá pokecám pastou na zuby a do třetice se spálím o vařič. A to jsem ještě nevyrazila. Vlastně dnes je třetí kritický den! To by štymovalo.

Cesta vede převážně dolů, po chodníku z valounů a nohy v barefootech hrozně trpí. Už vím, jak to bylo s Malou mořskou vílou, když při každém kroku cítila bodání nožů. Nebyly to nože, puchýře to byly. Do toho mi batoh nějak záhadně ztěžkl a ramena ani necítím. Cesta je lemovaná kilometry a kilometry kamenných zdí, kolik práce to muselo dát? Proti mně stoupají nedělní výletníci a také spousta horolezců. Vítr, který se zvedl včera v noci, nabývá na síle. Doufám, že dole bude mírnější, ale ne, je jen teplejší.

Před starobylým městečkem Biniaraix odkládám batoh na zídku, abych si svlékla nějakou tu vrstvu a najednou frnk, pláštěnka na batoh se vznáší a usedá hluboko do zahrady pode mnou na jeden z pomerančovníků. Tak to bychom měli. Co přijde dál? Aspoň se odměním sklenicí čerstvého pomerančového džusu a mezi zahradami plnými zralých pomerančů, pomel a citronů, rázuji do Sólleru. Zde by měla jezdit pověstná tramvaj, která spojuje městečko s mořem, ale nic takového tu dnes k vidění není. Uličky jsou pusté, krámy zavřené, před katedrálou párek mladých cyklistů. A já se tak těšila na něco dobrého na zub.

Nakonec mám štěstí u paní v obchodě s potravinami. Nejen že mi „uvaří“ skvělou obloženou bagetu, ale ještě mi nabije mobil. Oběd završuji dortem a kávičkou a s plným žaludkem se začínám hrabat do šíleného kopce nad městem. Cestou míjím obrovské, několik metrů hluboké jámy, stěny vydlážděné valouny. Vypadají jako domy stavěné opačným směrem, dolů pod zem. Mudruju, k čemu tohle mohlo být? Odpověď přichází o pár kilometrů dál na naučné tabuli. Šlo o vápenné pece, kde se vyrábělo nehašené vápno. Teplota v takové peci dosahovala až 800°C.

Obloha začíná černat a vítr nabývá na síle. Nikde pořádné místo na zakempování a asi se blíží bouřka. V poslední chvíli zastavuji na kopečku u obrovské borovice a jdu obhlédnout vhodné místo pro stan. Jenže když se vrátím, batoh nikde. Lítám jako splašená po kopci a nakonec ho najdu položený jen o kousek dál. Asi už jsem opravdu unavená. Stavím stan, vařím polévku a tiše doufám, že na mě nikdo nepřijde. Všude kolem je napsáno „privado“. A k tomu všemu mám spálený obličej. Vždyť bylo celý den pod mrakem?

A pláštěnka na batoh je v čudu.

Vápenné pece

22.2.2021 pondělí

Noc nestála za nic. Vítr se snažil vyrvat kolíky ze země a ještě začalo pršet. Stan je mokrý a pokrytý prachem, ze kterého je mazlavé blátíčko. Balím v jemném mžení a vyrážím do Deia. Na zastávce, hezky schovaná, upíjím kávu, ale když chci zvednout batoh, vidím, že ležel na hadičce od camel bagu. Minimálně půl litru vody se mi vylilo do vnitřku pláštěnky. Voda vně i uvnitř, to je žůžo.

Dnešní značení cesty stojí za prd. Nejen, že v přírodě stále pátrám po červené značce, ale červená není zakreslena ani v mapách v mobilu uprostřed města. Cestičku nakonec najdu schovanou za jedním hotelem. Než se vymotám z města, je jedenáct. Čeká mě přes tisíc metrů převýšení, poprchává, občas bloudím. Vše je kluzké a musím hledět na každý krok. Dnes mi dělají společnost jen horské kozy a nahoře je, místo výhledů na moře, jen šedá mlha a vichr.

Odpoledne se dobelhám do Valldemossy, která je pověstná svým kartuziánským klášterem a pobytem skladatele Frederika Chopena se spisovatelkou George Sandovou. Bohužel krásné městečko vypadá jak po morové ráně. Osamělý důchodce v roušce krmí holuby, zavřené obchody i restaurace, prázdné domy, smutno. Objevuji jedinou pekárnu se zbytky od rána a jsem vděčná i za to málo.

Začínám zase stoupat a koukat po místu na spaní. Dnes mi to netrvá dlouho, stavím stan a hledám kabel do powerbanky. Mobil už je v úsporném režimu, je nejvyšší čas ho dobít. Prohledávám celý batoh, jednou, dvakrát, třikrát a nic. Jsem na mapách v mobilu naprosto závislá, zvlášť když je tu tak špatné značení. Nevím, co dál. Zítra zkusím poslepu dojít do dalšího města a tam mobil dobít. Když se nepodaří, musím cestu vzdát. To byl tedy den. Déšť, vítr, mlha a ještě tohle!

Vápenné pece

23.2.2021 úterý

Mobil je na deseti procentech, zapínám ho už jen v největší nouzi. Musím dorazit do Esporles a pak se uvidí. Cesta je dnes značena občasnými mohylami z kamenů, takzvanými mužíky a sem tam se značkovač utrhl ze řetězu a udělal červenou šmouhu. V poslední chvíli si jedné všimnu, jinak jsem skončila v úplně jiném údolí. Děkuji nahoru a ani mi nevadí, že chvíli nato bloudím půl hodiny, než se dokáži vrátit na neviditelnou stezku. Kromě špatného značení je kámen úrazu i v tom, že jdu přechod opačným směrem a trasa je značena jen z druhé strany. Když přijdu na rozcestí, je šipka pouze mým směrem, ale nikdo neporadí, na kterou stranu se mám vydat já.

V poledne jsem v Esporles a div divoucí! Krámky otevřené, lidé na ulicích, městečko žije. Všichni nosí poctivě respirátory, ostatně jako všude, kam jsem přišla. Přímo přede mnou se zjevuje bistro, kde mají teplá jídla a já jsem jak utržená ze řetězu. Ano, dám si rybu, tuňákový salát také a ta rýže vypadá skvěle. Pak jdu nakoupit vodu, obhlédnout památky a mobil se zatím nabíjí u paní v bistru. Než vystoupám nad město, vše se znovu halí do studené mlhy. To jsou mi tedy panorámata! Přicházím ke kamennému korytu plném vody. Do čistoty má daleko, ale konečně se můžu po několika dnech trochu umýt. A zase mi není přáno! Celý den nepotkám živáčka a tady sedí tři chlapi? Z očisty je jen takové bububu. Stan stavím v lese nad mořem, kde mě celou noc uspává hukot vln rozbíjejících se o skály.

24.2.2021 středa

Konečně se probouzím do slunečného rána. Sbíhám do městečka, kde mi slečny v informační kanceláři nechají ochotně dobít mobil. Nabírám vodu, sedím na sluníčku, piji kávu a čekám, až bude nabito. Cesta dnes vypadá dobře a po pár dnech potkávám v horách nějaké lidi.

Když vyšplhám nahoru na útesy, značení končí. Sem tam se objeví kamenný mužík a tak jdu pomalu, s očima na šťopkách, od jednoho k druhému. Cesta tu není, jen hladká skála. A najednou konec! Stojím na příkrém srázu, pode mnou hluboká propast a nevím jak dál. Naštěstí se v tu chvíli zespoda vynořují dvě hlavy, kterém mi ochotně ukazují cestu. Sešplhávám opatrně po skále, s těžkým batohem a hůlkami to vůbec nejde snadno. Po dlouhých minutách jsem celá zpocená dole, jenže značka opět žádná. Jen rozložité ztrouchnivělé stromy popadané jeden přes druhý, ostrá tráva po bradu a zrádné díry po vyvrácených kořenech. Pomaličku, krok za krokem, hledám podle mapy v mobilu ztracenou pěšinku. Najednou se odnikud vynořuje známá kamenná mohylka a mě padá kámen ze srdce. Stačilo jedno chybné šlápnutí…

Scházím ze skal do zalesněného údolí a jsem ráda, že to mám dnes za sebou. Zítra mi do Sant Elmu zbývají necelé dvě hodinky. Stavím stan na útesu s nádherným výhledem na okolní krajinu a moře pode mnou. K večeři mi stačí čerstvě utržený pomeranč, plný sladké šťávy a na dobrou noc navlíknout jehlu, prošít puchýře, aby z nich odtekla voda a kůže se zatáhla.

V dálce moji běžci.

La Palma