GRUZIE

Vždycky je fajn cestovat s někým, koho opravdu znáte. Miloše jsem potkala na jiném zájezdu, v Gruzii byl již několikrát a zdál se být dobrým společníkem. Tak proč nevyrazit společně?

Vzlétáme v půl desáté večer. Zamilovaný párek chce sedět vedle sebe a tak mi nabídnou pěkné místo u okénka. Snažím se spát, ale to by za mnou nesměli sedět tři užvanění Češi, kteří svými barytony rozvibrují půl letadla. Nakonec to nevydržím a velice asertivně je požádám o „klíííd“. Konečně je ticho.

28.8.2019 středa

Je ráno a pánové za mnou si kupodivu stěžují, že jsou nevyspalí. No já taky. Necelé tři hodiny spánku nestačí. U nás je jedna, tady tři. Měníme peníze, kupujeme simku do telefonu a už na nás čeká rádoby luxusní autobus do Tbilisi. Usínám zachumlaná do mikiny, ale za hodinu se budím jektáním zubů. Jdu hledat záchod a překvapení! On tu není! V osm jsme v Tbilisi na předměstí, všude mrtvo, jelikož je svátek a já s vytřeštěnýma očima hledám záchod. Slituje se nade mnou filmový štáb z USA.

Hned se mi jde veseleji, jenže se mi chce pro změnu zvracet. Před týdnem jsem dobrala antibiotika, jsem jak mátoha a teď to vypadá ještě na střevní chřipku. Tomu říkám dovolená! Pokračujeme metrem na autobusové nádraží. Zastávky jsou pojaté v monstrózním stylu, ale vagonky vypadají jako naše, jen víc opotřebované. Na nádraží nás hned odchytává majitel maršrutky, minibusu pro devět osob a když se nás sejde dostatek, vyrážíme směr Kazbegi. Přestávky na kochání stojí zato. Nejdříve u kláštera Anamuri, který se vypíná nad jezerem a v sedle na vyhlídce 1700 m nad mořem. Nutno říct, že celou cestu prospím, a když nespím, je mi zle.

V Kazbegi mě postaví na nohy výborná káva v kavárně s výhledem na nejvyšší horu Gruzie Kazbeg, 5 033 m. V tuto chvíli se však hora topí v mracích. Ubytování nacházíme v modrém baráčku, v pokoji s křišťálovým lustrem. Rychle balíme batůžky a vyrážíme k blízkým vodopádům. Cesta vede deset kilometrů po rušné silnici plné kamionů, které míří k ruské hranici. Vzdáváme to a bereme si taxi. Cestou nás napadá, že bychom mohli jít nazpátek po druhé straně řeky, kde vede krásná pěšinka po loukách. Jenže taxikář přiškrceným hlasem líčí, že tam vlci roztrhali i koně.

Bojím se, bojím, ale stejně to zkusíme. Po masovce na vodopádech tady není ani živáčka. Těch deset kilometrů mi připadá nekonečných. Nohy bolí, žaludek se houpe a za každým keřem vidím vlka. Nakonec to dáváme za dvě hodiny i s jedním broděním řeky a bez ztráty života. Holt kšeft je kšeft, tak proč turistu trošku nevyděsit? V Kazbegi si kupujeme na zítřejší výlet vynikající domácí chléb a sýr, zamlouváme odvoz na pátek a mažeme k domovu. Večer už jen deníček a duchny paní domácí.

metro

Náš modrý dům

Kazbegi

29.8.2019 čtvrtek

Budík zvoní před sedmou, jsem akorát uprostřed snu. Paní bytná nám připravuje královskou snídani, vajíčka, tousty, chačapuri a mě začíná zase bolet žaludek. Venku je snad na nule a to je srpen. Domlouváme se s taxikářem, že nás popoveze 300 výškových metrů ke kostelu na kopci a odtud už půjdeme pěšky k hoře Kazbeg. Jdu s vypětím všech sil, nemohu popadnout dech, nohy jako z olova a žaludek na vodě. Nakonec se přidává i průjem. Miloš, i když je zdravý, se naštěstí také vleče tempem umírajícího důchodce. K ledovci se dohrabeme po poledni a můžeme zase začít klesat. Za celý den sním kousek suché housky a hrst chlorely. Najednou se proti mně zvedá země a odnáší to rozbité koleno.

30.8.2019 pátek

Konečně se cítím lépe. Maršrutkou přijíždíme k soutěsce Truso. Dnešní výlet vede kolem řeky, do které místy vtékají barevné termální prameny. Je nádherné počasí a v dálce se tyčí rozvaliny pevnosti, za kterou začínají hranice Jižní Osetie střežené Rusy. Dál už nesmíme.

Nazpátek se s Milošem rozdělujeme. On leze nahoru k pevnosti a já se pomalu vracím. Jenže před mostkem zahlédnu odbočku k termálnímu jezírku a už se vidím ráchat v teplé vodě. Zacházka dva kilometry tam, dva zpět, to stihnu. Když po dvaceti minutách dobíhám k blátivé louži, zklamaně se otáčím zpět. Dojdu Miloše a na druhé straně pak zahlédneme jezírko. To už bych stejně nestihla, ve čtyři na nás bude čekat maršrutka. Pomalu se zatahuje, a když sedáme do auta, padají první kapky. A v Kazbegi ani mráček. Mám v nohách 24 kilometrů a v žaludku hrst chlorely. Kašlu na to! Když už jsem tady, dám si šašlik, salát a jejich výborný chleba. Nějak to dopadne. V celém městě nejde elektřina, sedíme potmě v hospůdce i doma na pokoji.

31.8.2019 sobota

Noc hrůzy. Nejdříve nemůžu usnout a pak mě kolem třetí vzbouzí Miloš, který se každých deset vteřin otočí na druhý bok, příšerně pod ním vrže postel, a ještě při tom bolestně sténá. Ráno se přiznává, že ho ukrutně bolely nohy. Zato mě je konečně dobře. Dnes se vezeme maršrutkou do Juty a pěšky pokračujeme k jezeru v horách. Uprostřed luk vysoko v kopcích se zjevuje maličká kavárna s lehátky a hamakami. Odměňuji se kávou a Miloš pivem a chachou, což není tanec, ale vodka. Miloš chvíli vypadá, že i na tanec možná dojde. Večer jdeme zkusit jinou hospůdku s gaučem na zahradě za rytmu barové hudby. Chačapuri a plněné žampiony stojí zato.

1.9.2019 neděle

Samozřejmě jsem zase nechala na pokoji brýle, ale Miloš si toho naštěstí všimne včas, tak neběžím daleko. V poledne přijíždíme do Tbilisi, kde je krásně pod mrakem a 26°C. Po výborném kebabu a uložení batohů na nádraží vyrážíme nejdříve k dominantě Tbilisi, Katedrále nejsvětější trojice. Kocháme se zlatými paláci a pozorujeme kulaťoučkého mnicha, jak rozpráví s nevěstou a ženichem. Miloš si fotí každý z tisíce kostelů, na který narazíme. Když si v maličkém stánku na ulici objednáváme čerstvý džus z granátových jablek a chceme platit, postarší pán nás velkoryse zve. Jen nevím, jestli se mu líbí víc Miloš nebo já. Při kávičce se zmrzlinou a pivku sledujeme hukot města. Dokonce zainvestuji do ruské knížky říkanek z roku 1951 a už se těším, až s ní oblažím své blízké. Vyjíždíme lanovkou k soše Matky Gruzie, kde pár usedlých pánů rozpalují muzikanti tak, že začínají tančit kozáčka. Když zajdeme do postranních uliček, vynořují se před námi rozpadlé staré domy, popraskané a nakloněné tak, že drží jen silou vůle. Končíme v příjemné hospůdce, kde si Miloš výjimečně zapomene vyfotit své jídlo.

Čeká nás noční přejezd lůžkovým vlakem do Mestie. Dost se toho bojím a taky jo. Kupé okupujeme se starší paní z Arménie a její dospívající dcerou. Okna nejsou otevírací, jelikož je tu přece klimatizace! V kupé je snad 50°C a dcerka naproti na lehátku je nabalená v teplácích, svetru a po bradu přikrytá peřinou. My dostali jen oslintaný polštář. Miloš se domnívá, že nám peřinu čmajzla babka a snaží se jí přesvědčit, ať se s námi rozdělí. Prý jsme si měli peřiny objednat předem, ona si od dob Sovětského svazu vozí vlastní. Ležím jen ve spodním prádle, cudně přikrytá šátkem a trpím. Naštěstí jde kolem průvodčí, tak jen zaštkám „klimatizácija“ a stane se zázrak. Rychle usínám. Budím se v půl třetí děsným vedrem, pan průvodčí mě evidentně nechtěl moc namlsat. Když se k němu dopotácím, odvětí, že si lidi ztěžovali na zimu. Po návratu do kupé mi babča nabízí stehno z kuřete se slovy, že její děvočka dostala hlad. Holky rozsvítí, debužírují a hlasitě si sdělují dojmy z jízdy. Nakonec nevydržím a žádám o „mir“. Konečně je klid.

2.9.2019 pondělí

V šest ráno se vystupujeme v Zugdidi a maršrutkou hurá do Mestie. V devět už jsme ve městě, což Miloše mile překvapí, protože když tu byl naposled, vedla sem jen prašná cesta. Po chačapuri k snídani jedeme taxi do Zhabeshi, odkud v poledne vyrážíme na dvoudenní přechod do Uzguli. Dnes nás čeká pouhých 10 kilometrů, 900 metrů převýšení a 4 hodiny chůze. Je nádherně, všechno kvete a voní a já se nemohu nabažit čerstvých malin podél cesty. Milošovi to šlape a mě taky. Po čtyřech hodinách končíme s prvními kapkami deště v Adishi, ve středověké vesničce s jejími typickými obrannými kamennými věžemi. Začíná lejt jako z konve, ale to už sedíme s horkým čajem u pětichodové večeře.

3.9.2019 úterý

Za okny nás vítá slunečná obloha, což se včera zdálo nemožné. Z Adishi vychází snad sto dalších lidí a v průběhu cesty se stále doháníme a předcházíme. Před námi se otevírá neuvěřitelný výhled na modrý ledovec v dálce a zasněžené štíty hor. Dole u řeky už čekají podnikaví majitelé koní, kteří za 160 Kč převážejí turisty na druhou stranu. Miloš jede a já si zkusím přebrodit řeku. To snad dám, ne? Ihned mám omrzliny třetího stupně, vody skoro po pás a proud se mi snaží podtrhnout nohy. Bez hůlek bych to nezvládla. Chvilka bloudění v houští u řeky a cesta pokračuje prudkým výstupem na hřeben a pomalým klesáním do údolí. V půl čtvrté přicházíme do první vesničky. V té další jsme tak uondaní, že si bereme taxi a s izraelskou dvojicí frčíme do Uzguli. Cesta připomíná tankodrom, a když vystupujeme v Uzguli, izraelská slečna v křoví tiše zvrací. Vydáváme se na prohlídku vesnice chráněné Unesco, ale spíš nás zajímá, kde by se dalo něco sníst. Před půl sedmou se vracíme taxíkem do Mestie a 40 kilometrů nám trvá dvě hodiny.

Kino

4.9.20109 středa

Dnes nás čeká strmý výstup ke Koruldi lakes, 1 350 m převýšení a 16 kilometrů. Je opět nádherný den a my se plazíme do děsného kopce. Ještěže aspoň lesem. O vyhlídku u kříže se přetahujeme s kravami a po svačině pokračujeme ve stoupání. Před vrcholem nás znechutí přijíždějící auta, z kterých vystupují dámy na vysokých podpatcích a pánové s vycházkovými holemi. Kocháme se zasněženými vrcholky hor, bachratými mraky válejícími se v údolí a cinkáním zvonců pasoucích se krav.

Miloš jde jako každý den ještě k večeru na výzvědy do městečka, mě stačí sprcha a postel.

5.9.2019 čtvrtek

Ráno dostávám skvělý nápad. Co dojet z Mazeri k nejvyšším vodopádům v Gruzii na koni? Miloš, tak jako pokaždé, odvětí: „To by šlo.“ Bereme si taxi do Mazeri a po naší žádosti o koně, pan taxikář staví u rodinného domku. A prý, jestli chceme jet sami. Jsem trochu zaskočená. To jako úplně? Neznáme koně, neznáme terén, tak snad raději ne. Přivádějí nám kobylku s hříbětem a valáška. A kde má koně náš průvodce? Že je rychlý a půjde pěšky. Tak to tedy ne! Já chci gajda s koněm! Za dvacet minut jsme kompletní a vyrážíme. Zed, tak se náš průvodce jmenuje, mi za chvilku nabízí svého koně, že má lepší sedlo. To sice má, ale taky kope po ostatních koních a vůbec ho nemůžu udržet. S oroseným čelem a velkými díky vracím koně a sedám na svou kobylku.

Cestou stavíme na sklenku minerálky u termálního pramene, klusáme z kopce do kopce kamenitou krajinou podél rozvodněné řeky a v dálce nás zdraví obrovský vodopád. Přibíráme mladé děvče, holt kšeft je kšeft. Náš Zed půjde raději kus cesty pěšky. Ke konci putování procházíme kolem skály, o kterou se nás snaží koně sedřít. Kůň se vejde, naše koleno ne. Bleskurychle vytahuji nohu ze třmenu, za sebou jen zaslechnu Milošovo bolestné zasténání a následuje sprcha nadávek. Odnáší to jeho koleno i kalhoty. Poslední kilometr k vodopádu musíme pěšky. Zed nám pomáhá přeskákat peřeje a otevírá se nám pohled na masu vody, padající do hlubiny.

Zpáteční cestu Miloš vysloveně protrpí. Nechce klusat, nechce jet, už nechce mít nikdy nic společného s koňmi. Dva kilometry před cílem sesedá a raději jde pěšky. Zadek má na cimprcampr a rozbité koleno. Já se vznáším vedle Zeda v pracovním klusu jako Popelka s princem. Pro někoho splněný sen, pro jiného noční můra.

Jsou čtyři, od rána jsme nejedli, v Mestii zapadneme do první hospody na šašlik a chačapuri. Mám chuť ještě na něco sladkého a objednávám si typický gruzínský zákusek. Přinášejí nazdobený talíř plný salámů. Koukáme nevěřícně, ale když ochutnáme, jsou to vylisovaná jablka, fíky, kiwi a ořechy.

Minerální pramen

To není maso, ale sušené ovoce.

6.9.2019 pátek

Karma mě dohnala, ale popořadě. Ráno je místo slibovaného deště nesnesitelné vedro. V osm nám jede maršrutka do Kutaisi. Bohužel nás posadili do nesprávného vozu, což Miloše poněkud rozladilo a nadávky létají vzduchem. Chyba je rychle napravena. Po pěti hodinách vystupujeme v Kutaisi a v tu ránu se rozplácnu na silnici jako žába. Na zemi leží pásy deseticentimetrových bodců, které mají zabránit vjezdu aut a já mám, jako vždy, hlavu v oblacích. Levé koleno je dobité do krve, sotva se to pravé zahojilo.

Bereme si taxi ke kaňonu Okatse, kde by měla být stezka po okraji kaňonu a místy v korunách stromů. Sice se nám vnucují taxi a ž k vysutým lávkám, ale chceme se projít.

To byl tedy nápad, leje z nás pot a cesta je plná balvanů. Proběhneme vysuté můstky, máme splněno a nazpátek opravdu raději bereme taxi.

Po troše bloudění v Kutaisi nacházíme zamluvený hotel a paní bytná nás uvádí do honosně zařízeného pokoje. Akorát, že velké dvoukřídlé dveře na záchod a do sprchy jsou celé prosklené, takže můj posez na míse je nasvícený jako na divadelní scéně. Jen diváci chybějí. I když…

Bohužel na tuto nepříjemnou skutečnost přicházím až po spáchání hygieny a dalších záležitostí, ve chvíli, kdy ve sprše uvidím Miloše. Od té doby vše konám za tmy.

Za těmi skleněnými dveřmi je záchod.

7.9.2019 sobota

A chčije a chčije. Konečně. Snídáme v královském apartmá. Ale proč hranolky? Paní domácí nás provází po hotelu, který pochází z roku 1905 a prý to byl úplně první hotel ve městě. Loučíme se a platíme za vše i se snídaní 250,- Kč na osobu. V dešti vyrážíme na trh nakoupit domů pár bochníků domácího sýra a bereme si taxi do Sataplie, kde musíme shlédnout otisky velociraptora a pterodaktyla. Kombinace hranolek a jogurtu k snídani nebyl dobrý nápad.

Starý pan taxikář nám vypráví, že z důchodu nevyžije, a proto si přivydělává taxikařením a prodejem vína ze své vinice. Čeká na nás, než si vše prohlédneme a popováží nás do Prometheovy jeskyně. Jeskyně je sice pěkná, ale když tu byl Miloš před třemi roky, měl to s výkladem, hudbou a jízdou na lodičkách. Nás proženou jeskyní a o lodičkách tvrdí, že je velká voda. O výkladu a hudbě si můžeme nechat zdát. Loučíme se s Gruzií tradičním obědem chačapuri a tradá na letiště.

Na letišti v Ruzyni se mi ještě podaří nechat na záchodech cestovní pas, ale milá slečna mě stihne doběhnout. Bylo to fajn, ale příště s někým, koho lépe znám.

Náš pokoj

To jsou hody.

Rychle dopsat deníček.

Otisk dinosaura

Chačapuri