Proč Vietnam? Prý je tam krásně. Ale takové dobrodružství jsme opravdu nečekaly.
14.12.2015 pondělí
Ve dvě ráno se budím a honí se mi hlavou myšlenky na práci a povinnosti doma. Vstáváme v půl šesté, babča s polévkou je na svém místě, stíháme se nasnídat a v sedm nasednout na autobus na letiště v Danangu.
Při odbavení nastává chvíle pravdy. Batohy nesmí vážit víc než osm kilo, ale ty naše mají přes deset. Přebalujeme vše do jednoho a já si oblékám několik vrstev hadříků, které jsem zde pořídila. Než dojdeme k přepážce doplatit za těžší batoh, Klárce se podaří ztratit doklad z odbavení. Pro nový doklad musíme znovu do fronty na odbavení, jenže chtějí pasy a ty si nechala ta první paní a my nevíme, která to je, protože vypadají všechny stejně. Naštěstí se mezi sebou domluví a my máme čtvrt hodiny do odletu, kdy na nás čeká celé letadlo.
Za hodinku jsme v Hanoji, kde je kolem 20ti stupňů. Odmítám spát s dalšími deseti lidmi na pokoji a hned nato nacházíme levný hotýlek. S Vietnamem se loučíme posledním vynikajícím jídlem, kávičkou i masáží a samozřejmě dalšími úžasnými hadříky za skvělé ceny. Přijely jsme každá s jedním batohem, odjíždíme se dvěma. Tak třeba za rok znovu?
13.12.2015 neděle
Klárka vstává před šestou a vyráží na motorce do My Son, aby tam byla před davy turistů. Já volím placený výlet. Náš průvodce je bývalý voják kolem čtyřicítky. Hlas i vyjadřování má jako pan učitel Hnízdo z Obecné školy, akorát že nás nebije. Oslovuje nás jako „Vietnam tým“ a v ruce třímá rudou vlajku. Říká, že z 80 milionů Vietnamců jsou dva miliony v armádě a učí nás vietnamská slovíčka, hlavně správně vyslovovat a všichni najednou. Za pár let se bude všude ve světě mluvit vietnamsky, ať se na to připravíme.
V My Son bylo mezi 2. – 7. stoletím postaveno téměř 20 cihlových chrámů národem Čamů, díky kterým začal ve Vietnamu vzkvétat hinduismus. Čamové přišli z Jávy, pak je vytlačili Číňané, kteří okupovali Vietnam 1000 let. Pár set jich ještě žije v Kambodži a Laosu. Čamské modlitební věže z cihel nejsou ničím spojované a přestože jsou 1300 let staré, vypadají neporušené. Zatím se nepodařilo rozluštit, jak byly vyrobeny. Věže zdobí kamenné sochy z obrovských kusů kamene, dovlečených z hor slony. Většina chrámů byla zničena ve válce s Američany. Všude kolem jsou krátery po bombách a nedoporučuje se chodit mimo vyznačené cesty. Tatínek našeho průvodce tu bojoval a průvodce nás neopomene každou chvíli významně upozornit, jak to tu Amíci zdevastovali.
Z autobusu přesedáme na loď, kde dostáváme vegetariánský oběd. Na malém říčním ostrově sledujeme výrobu lodí z ebenového dřeva. V další dílně sloupávají perleť z mušlí a vykládají jí nábytek. Poslední zastávkou je prohlídka řezbářské dílny, kde ze santalového dřeva tesají Budhu. Beru si voňavý kousek odštěpku na památku a za chvíli vystupujeme v Hoi an. Kdyby mi cestou do hotelu kolem nohou nepřeběhla krysa, byl by to hezký závěr dne.
12.12.2015 pondělí
Batoh vepředu, batoh vzadu, všechny ty šutry mi byl čert dlužen. Pronajímáme si pokoj bez oken a děsně tu smrdí plíseň. Město v tuhle dobu poklidně spí, všude pusto. Čeká nás horký den. Hoi an nejdříve kolonizovali Číňané a později Francouzi. Městečko dýchá francouzským šarmem a po místní řece plují pestrobarevné loďky. Na historických dřevěných domech a chrámech visí hedvábné lampiony, jejichž výrobou je toto město pověstné. Jediné, co je otravné, že se nás na každém kroku snaží někdo obrat. Prodejci vybíhají z obchodů, tahají nás dovnitř a pak řeknou cenu 3x vyšší než kdykoli dříve. Kromě lampionů a šatů tu šijí také boty. Neodoláme, objednáváme si kožené sandály a odpoledne budou hotové. V jednom ze starobylých domů nám stařičký majitel vypráví o svém dědečkovi, mořeplavci. Sám se učí anglicky, aby se dorozuměl s turisty. Mnohokrát byli vyplaveni, když přišly monzunové deště.
Jsme uchozené a uprohlížené, je vedro na padnutí. V hotelu dospěji k rozhodnutí, že v tomhle puchu plném plísní se nedá spát a jdu požádat recepční o výměnu pokoje. Dostáváme jiný, který sice nesmrdí, ale v koupelně je stejně plíseň.
Půjčujeme si kola a jedeme na pět kilometrů vzdálenou pláž. Moře je tak obložené turisty, že se nám ani nechce koupat. Vzdáváme to, vyzvedáváme hotové sandálky a couráme se městem. S chladnoucím večerem posedáváme na nábřeží, upíjíme kávu a pozorujeme zamilované páry, pouštějící po řece do tmy zářící lampionky.
domácnost na ulici
11.12.2015 pátek
Konečně volný den na pláži! To by bylo, abychom se konečně nespálily. Pronajímáme si lehátka, zalehnout a už to jede. Zleva, zprava, zepředu, zezadu. Moře je zpočátku jako hladina rybníka. Po poledni přicházejí velké vlny, ale v tom se úžasně skáče. Pokud vás nesejme vlna hlavou dolů a trochu vás neomlátí o dno. Ve tři odcházíme, jsme krásně rudé a já mám vyrážku.
Chceme najít naší včerejší jídelnu, ale najednou jsme u katedrály. Opět míříme k jídelně, ale přicházíme k hospodě, kterou jsme hledaly včera. Po večeři se vracíme do hotelu, jenže jsme zase úplně jinde. Tohle město je fakt zakletý. Do hotelu přibíháme s vyplazeným jazykem, za chvíli nás nabírá minibus a veze na stanoviště lehátkových autobusů do Hoi An.
Je osm večer, autobus je plný turistů, včetně párku vypasených mnichů. Tuším, že toho opět moc nenaspím a taky jo. Řidič se každou hodinu baví tím, že rozsvítí všechna světla a zase zhasne. Taky se mi chce čůrat. Konečně usínám, ale padá mi deka. Když si pro ni lezu dolů, bus najede do výmolu a já stoupnu slečně pode mnou na břicho. Kupodivu ji to vzbudilo, ale ať. Stejně celou cestu spí, mrcha. Když mi deka padá podruhé, nechávám jí tam a raději klepu kosu. Vypínám klimatizaci a vzbouzím se horkem. Oblékám si mokré ponožky, které mám pro tento případ v záloze, zapínám klimatizaci a usínám. Budím se zimou. Sundávám ponožky a jelikož stojíme na benzínce, jdu čůrat. Všichni spí. Svítá a my vystupujeme v Hoi an.
Ježíšek se blíží.
10.12.2015 čtvrtek
Máme ucpaný záchod, i když jsme do něj nic nehodily. Tedy nevhodného. Raději odcházíme na snídani, třeba se to spraví samo. Jdeme přes ulici ke stánku, ve kterém každý den smaží stovky volských ok a kousků masa. Vše dávají do krabiček a kupují si to děti ze školy naproti. Vlastně je to jakási školní jídelna. V hotelu fasujeme motorku a vyrážíme směr Ba ho na vodopády a jezírka. Majitel nám zapomněl dát benzín aspoň k první pumpě, a tak po dvou kilometrech zůstáváme stát na rušné křižovatce uprostřed města. Všimne si nás kolemjdoucí pán, mrkne do nádrže a do pěti minut máme za dvacku petku benzínu.
Frčíme dál v šíleném provozu. Silnice odbočuje z hlavní, asfalt se mění v bahno a bahno přechází do souvislé vodní hladiny. Vypadá to, že jezírka začínají už tady. Z Klárky už je zkušená motorkářka, projíždí bravurně vodou a obě jen zvedáme nohy.
V Ba ho se přidáváme k mladému páru s průvodcem a stoupáme k prvnímu jezírku. Průvodce nás zrazuje, ať neplaveme daleko od břehu, jinak nás odnese silný proud do vodopádů. Vyděsí nás natolik, že se neodvážíme více jak metr od břehu. Dál odmítá pokračovat, prý je to nebezpečné. Spíš se mu v tom horku nechce táhnout do kopce. Cesta je, pravda, trochu náročnější. Každou chvíli šplháme po skále, ale odměnou je krásná tůň s vodopády. Koupeme se, opalujeme, čteme a já lovím foťákem veliké pestrobarevné motýly. Pohodu nám naruší až ruský pár, ale aspoň vidíme, že se neutopí, ani když plavou do proudu. Začíná se zatahovat, balíme a vracíme se.
Cestou opět hledáme doporučenou galerii a opět je z toho půl hodiny bloudění po městě. Vysílené přijíždíme do hotelu, galerie nám může být ukradená. Záchod se sám od sebe nespravil, musíme s pravdou ven. Jedna paní bere kýbl, druhá zvon a míří do našeho pokoje.
Večeříme v rozlehlé jídelně, kde za dvacku nandají na talíř vše, na co ukážeme. Přichází pojíst rodinka s babičkou, která je oblečená do pěkného flanelového pyžama s medvídky. Asi jí vytáhli rovnou z postele. Chodníky jsou ve Vietnamu pěkné, široké, ale slouží k parkování motorek. Chodci musí po silnici. Ale chodci jsou v podstatě jen turisté, protože správný Vietnamec se přemísťuje pouze na motorce.
Vodopády BaHo
9.12.2015 středa
Ráno jsem jako rybička. Po osmé nás vyzvedávají lidé z cestovky a vezou do přístavu. Přistupuje holčina, neshýbne se a dostane strašlivou řachu do hlavy, že skoro padne na záda. Čekám potoky krve, ale ona dělá jakoby nic. Nedivím se, že vyhráli válku.
Nastupujeme na rozhrkanou kocábku a s námi dalších 30 Vietnamců. První zastávkou je mořské akvárium. Klárce se nechce a dobře dělá. Všechno je oprýskané a ubohé, ale vzhledem k tomu, že občas zahlídnu o Vánocích prodávat kapry, jsem spokojená. Na řadu přichází šnorchlování. Většina lidí je hodobóžově oblečená, podpatky, klobouky, to jsem zvědavá, kdo bude šnorchlovat. Pár nás nakonec jde a je to krása. Pod vodou objevujeme nádherné korály a barevné rybičky. Jen mi teče do brýlí a musím každou chvilku vylívat. Zbytek Vietnamců leží na lehátkách ve stínu, jen my se snažíme urvat co nejvíce sluníčka. Konečně oběd! Sedíme u stolku s rozvětvenou čínskou rodinou. Jediná malá tlustá vnučka a kolem několik babiček, dědečků a rodiče. Od Vietnamců se liší svou vypaseností. Oběd je hodně prostý, ale bylo i hůř.
A je tu další bod programu, živá hudba. Dva kluci začínají řezat do bubnu a kytary. Repráky perou do uší. Vedoucí výpravy zpívá z plna hrdla Rolničky rolničky a vánoční nálada je nastolena. Moře nás kolíbá, slunce peče a my se plácáme do kolen a pějeme z plna hrdla koledy. Mikrofon koluje a každý přidává něco do placu. Naštěstí na nás nedojde řada, protože nadchází další bod programu, plovoucí bar. Hoch stojící na plovoucím polystyrénu, nalije sklenku každému, kdo za ním skočí do vody. Tak tenhle zážitek si také necháme ujít.
Přistáváme u písčité pláže s palmami a průzračným mořem. Klárka se sluní a já opět hromadím úlomky korálů. Přece tady takové poklady nenechám. K večeru jsme zpátky v hotelu, odsolíme se a jdeme na večeři. Klárka vyráží hledat masáž, ale je rychle zpátky. V uličkách se zamotala a skončila zase před hotelem.
8.12.2015 úterý
Autobus nás místo v osm vyklápí v šest ráno v Nha Trang. Všude je tma a nikde nikdo. Zahlídneme otevřenou maličkou kavárnu, kde při kávě a čaji čekáme, než se rozední. Jak tak sedím na plastové židličce, vidím přeběhnout dvě malé myšky. Ale nejsou to myšky, jsou to švábi velcí jako myšky.
Líbí se nám hned první hotel. Po sprše jdeme na snídani a pak podle mapy vyrážíme ke galerii, doporučené průvodcem. A ejhle, Budha v nadživotní velikosti! Holt galerie počká.
Míříme k čamským věžím, vzduch je horký a vlhký, sotva lezu. Nahoře zase přichází průtrž mračen. Dostáváme slušivé oblečky jak pro chovance ústavu a vstupujeme dovnitř. Naše okružní cesta městem pokračuje k plážím, ale nohy bolí jako pes. Proč my si jen nevzaly kolo? Podél pobřeží je spousta noblesních hotelů a skoro všechny nápisy v ruštině. I v cestovce, když se dotazujeme na výlet lodí, mluví rusky. Klárka pořád otravuje s masáží, tak nakonec jdeme. Není to nic světoborného a paní si ještě říká o dýško.
Hledáme náš hotel, ale do cesty se nám připlete hospůdka, kde sedí venku i uvnitř desítky lidí. Všichni se baví a hulákají, že na sebe musíme také křičet. Sedáme si vedle dvou příjemných starších pánů, kteří před sebou mají vyskládáno minimálně deset plechovek od piva. Já si objednávám kukuřici se zeleninou a Klárka úhoře na banánech. Přinášejí kamínka, na kterých pobublává hrnec s kousky úhoře, banánů a zvláštních hub. Je to vynikající. Pánové nám objednávají další dvě piva a večer plyne v družném posuňkovém hovoru. Za tmy pak bloudíme po městě a hledáme náš hotel. Nakonec se ptáme na cestu a po deváté usínáme vyčerpáním.
7.12.2015 pondělí
Ráno se budím po sedmé a opět slyším bubnování kapek. Ještě, že odjíždíme. Klárka si kupuje nový mobil, protože ten její definitivně exnul. Jenže vše je ve vietnamštině a ona neví, jak změnit jazyk. V bance měníme peníze a Klárka zjišťuje, že včera při vybírání z bankomatu ztratila kartu. Je úplně v pohodě, zatímco já mám infarkt. Ale jsem silná, mlčím. Ona si přes internet převádí všechny peníze na jiný účet, takže se vlastně nic nestalo, hm. Kupujeme si na památku obrázky, já s motivy Vietnamu, ona s motivy srpu a kladiva. Šaty jsou konečně hotové, už nikdy více. K obědu si objednávám rybu a přinášejí mi spoustu malých chobotnic, všude trčí ty jejich chapadýlka a přísavky, až se mi z toho zvedá žaludek. Když všechno vypreparuju, zbývá pár kousků okurky a cibule. Pořád mám hlad.
Po jedné nás vyzvedává minibus, který všechny sváží k lehátkovému busu do Nha Trang. Jsme rády, že jedeme za teplem a snad i za sluníčkem. V šest by měla být večeře. Když je sedm, lehce znervózním a jdu se zeptat. Tak večeře bude v půl jedenácté, to si snad dělají legraci? Vysílám Klárku a ta se vrací s oplatkou. Je mi jasné, že to mají někde domluvené a budou z toho mít peníze. Jde prudit další děvče, hlavně proto, že se nám všem chce na záchod. Už jedeme bez zastávky šest hodin. Prý za deset minut. Cestou míjíme několik pump i velkých občerstvení a nic. Zato mě a Klárce přinášejí čínskou polívku v pytlíku, že by nám ji uvařili. Odmítáme a Klárka si k nim jde sednout dopředu a donutí je zastavit u příští pumpy. Všichni se vyhrneme na záchod a my dvě pak běžíme v dešti k blízkým stánkům schovaných pod plachtou. Naháněč z autobusu letí s námi a snaží se nás přesvědčit, že nám z takového jídla bude špatně. To mu tak zbaštíme. Usazujeme se na pidižidličkách u babči a objednáváme si pho. Poprvé nedostáváme rýžové nudle, ale žluté vaječné nudle a křepelčí vajíčka, hrst namletých buráků, spoustu červené cibulky a na talíři bambusové klíčky se salátem. Luxus. Naháněč stojí nervózně nad námi, rychle dojídáme a běžíme do autobusu. Pomalu usínáme, jenže v půl jedenácté nás všechny budí na vysněnou večeři, v bufetu uprostřed polí. Z oblohy se lejí provazy vody, aspoň si dojdeme na záchod, vyčistíme zuby, ale nic si tu už z principu nedáme. Stejně mají všechno předražené.
6.12.2015 sobota
A chčije a chčije. Dnes nemusíme nikam jezdit, protože máme v plánu prohlídku citadely. Čeká mě opět zkouška babiččiných šatů. Vepředu jsou kratší než vzadu. Docela prudím a švadleny se mě začínají bát. Následuje zkouška mých šatů, už se to docela rýsuje. Kupujeme letenky z Danangu do Hanoje za necelých 700,- Kč a jízdenky na zítra do Nha Trangu. Jsme zase skoro bez peněz a bankomaty vydávají jen za 2000,- Kč. Hladové hledáme hospodu, ale jako na potvoru, všude jen ulice s elektro zbožím. Bereme zavděk i kávou a míříme k citadele. Po hodině chůze domů ubývá, rýžových políček přibývá a citadela nikde.
Po velkém bloudění se před jednou konečně ocitáme u citadely. Mezi roky 1803–1926 bylo Hue císařským městem. Většina paláců je nově zrekonstruovaná, za války bylo skoro vše rozbombardováno. Můžeme vidět staré fotografie císaře a jeho dvora, včetně francouzských vašnostů, kteří to tu 100 let okupovali. Před námi se objevuje jeden palác za druhým, pro císaře, konkubíny, eunuchy, úplný labyrint. A do toho stále leje. Ve čtyři už mám, na rozdíl od Klárky, všech paláců po krk, jdu do hotelu. Cestou vyzvedávám babiččiny šaty a na pokoji hned usínám. Klárka mě budí v osm na další zkoušku šatů. Začíná mi to být jedno. Na jedné straně jsou delší a připadám si v nich jak ustřižené kecky.
5.12.2015 sobota
Od paní bytné si půjčujeme dvě rozvrzaná kola, která mají funkční jen jednu brzdu. K snídani dostáváme slaný čaj se švestičkami umeboshi. Zdravé to asi je, pít se to nedá.
Vyrážíme ke hrobkám dynastie Nguien. Následují další a další hrobky a paláce císařů. U té poslednní málem šlápnu na metrového hada s červenožlutou hlavičkou. Do hotelu jedeme v děsném provozu. Ustrašeně koukám před sebe a doufám, že všichni, co mě předjíždějí, mě vidí a vyhnou se mi.
Spěcháme na zkoušku šatů. Jsem zklamaná, paní se netrefila a vršek musí udělat znovu. Místo šatů pro babičku předvádějí neforemný pytel. Tak opravit a zítra znovu. V osm jsme v hotelu, špinavé a upocené. K ránu mě opět budí myš. Je v koši na odpadky a rozpustile se snaží zvednout víko. Klárka zatím spí jako andělíček. Nakonec šoupnu koš na chodbu, ať si užijí i ostatní.
rojeníčko
výroba vonných tyčinek
Ovoce, které smrdí jako rozkládající se maso, neměly jsme odvahu ochutnat.
4.12.2015 pátek
Ráno lije jak z konve, což je v tuto roční dobu ve středním Vietnamu obvyklé. V osm nás má vyzvednout před hotelem minibus. V poklidu jdeme na snídani a sotva usedneme, volá paní domácí, že autobus příjel o dvacet minut dříve a stojí před hotelem. Řidič nás má vysadit v Ho Xa, ale nějak se mu nechce zastavit. Ještě, že jsem ve střehu a donutím ho zabrzdit.
Na rohu stojí stánek s kafem, prodavačka na nás volá, jestli chceme půjčit motorku. Motorka má dost odžito, ale snad těch 16 km k tunelům do Vinh Minh dojedeme. Jsme tu opět samy. Přebírá si nás němý průvodce a konečně nacházím spřízněnou duši, která se umí vyjadřovat pantomimou. Vede nás do tunelů, 30 metrů pod zem, několik pater. Ukazuje vykutané kóje 1 x 2 metry, kde za války přebývaly i pětičlenné rodiny. Rodily se děti, chodily do školy, je tu nemocnice. Na bobku, v dusném vedru absolvujeme prohlídku, a i když nemám klaustrofobii, není z toho člověku dobře. Nazpátek frčíme za mírného mžení a mudrujeme nad stromy u silnice, na kterých jsou připevněny mističky. Záhada objasněna, jsou to gumovníky.
Vracíme motorku, mávneme na první minibus a hurá do Hue. Staví u každého patníku, tak se nám těch 80 km trochu protáhne. Jsou tři odpoledne, od rána jsme měly jen kafe. V Hue zapadáme do první hospody a chvilku na to nacházíme příjemný quest haus. Chceme si prohlédnout místní památky, ale hned za rohem se nám úmysl vymyká z ruky. Nejdříve si kupujeme nějaký ten hadřík, pak dáváme babičce ušít šaty a v dalším krámku si nechávám z pravého hedvábí ušít šaty já. Budou zítra, bojím se, co z toho vyleze. Pokračujeme nákupem několikerých dioptrických brýlí a končíme masáží nohou. Je devět a na památky nedošlo.
V noci mě budí šustot. Klárka je také vzhůru, máme strach, že je to krysa. Rozsvěcujeme a zahlídneme myšku, mizející v díře ve zdi. Po odstranění všech věcí ze země je konečně klid.
gumovník
Takto tu několik let přežívali tisíce lidí. Vycházeli jen v noci. Dole je strašné horko a v nižších podlažích musíme chodit na bobku.
3.12.2015 čtvrtek
Ráno si jde Klárka prohlédnout muzeum, kde jsou na louce vystaveny zbytky letadel a bomb z legendární bitvy Američanů o Khe Sanh. Mě zatím pán v pokladně přistaví židli, abych tam jen tak nestála. Vysvětluje rukama nohama, že se tady pěstuje nejlepší káva ve Vietnamu. Kupujeme dva sáčky a vyrážíme na zpáteční cestu do Dong Hoi. Kdyby nás tak nebolel zadek, jelo by se krásně. Děti i dospělí na nás cestou mávají a volají „hallo“.
Ve tři jsme v Dong Hoi, vedro na padnutí, ale koupel v moři nás osvěží. Vracíme motorku a paní domácí je očividně ráda, že se nám nic nestalo. Na večer máme vyhlédnutou slepeckou masáž. Vítá nás slepý mladíček a zavírá nás ve spoře osvětlené místnosti bez oken. Působí to docela strašidelně. Začíná masírovat Klárce oční bulvy. Ta tiše trpí a cedí mezi zuby, že to musíme vydržet. Ale ne! Přichází další mladík, trochu udělanější a pouští se do mne rychlostí sekačky. Začíná od hlavy, mne mi tváře, tahá za vlasy, promačkává oči. Pak pokračuje zbytkem těla. Na konci se cítíme, jakoby nás vytáhli ze ždímačky, ale tělo pookřálo. Cestou zpět se nám dvakrát mihne pod nohama potkan. S paní domácí si před spaním poklábosíme o životě ve Vietnamu, obejmeme se a rozloučíme.
Kolem jenom džungle a Hočiminova stezka.
Dong Hoi
2.12.2015 středa
Po vydatné snídani nasedáme na motorku. Džungle se stále mění, vodopády střídají potůčky, stromy jsou obtočené liánami. Nahoře v horách míjíme občas osamělé stavení, u něj několik hafanů. Počkají si na vhodnou chvíli a vyrazí. Dokáží s námi docela dlouho držet krok a ještě se snaží zakousnout do nohy. Naše prdlavka není schopná do kopce příliš zrychlit, takže někdy je to fakt o centimetry.
Když sjedeme z hor, lemuje naši cestu průzračná řeka. Bohužel není čas na vykoupání. Dle mých výpočtů pojedeme těch 240 km do setmění. Začínají nás bolet zadky a kolena. Už nevím bolestí, jak si sednout. Stavíme u maličké hospůdky s příjemnou obsluhou. Paní před nás dokonce staví větrák. Chci jí dát dýško, ale Klárka je proti. Prý to není výchovné. Jak jsem rozervaná, nechávám jí korunu spropitného. Strašně se stydím, Klárka se mi směje. Na zpáteční cestě se tu asi nestavíme. Malebné vesničky na kůlech se začínají měnit v obyčejné domy a na kopcích kolem se pěstuje káva. Benzínovou pumpu potkáváme asi po sto kilometrech, ale máme stále dvě plné petky v zásobě. Míjíme hranici s Laosem a těsně před cílem se před nás zařadí hovnocuc z prasečáku, za kterým se ve vzdálenosti několika metrů vznáší jemná mlha z hoven. Klárka ji schytává jako první, ještě že měla zavřenou pusu. Vypadá to, že posledních 10 km pojedeme hodně dlouho, ale řidič se nad námi slituje a odbočuje. Před pátou jsme v Khe Sanh, ubytováváme se a jdeme se najíst. Snažím se panu kuchaři pantomimicky ukázat, že chci rybu. Mrskám ocasem, dýchám žábrami, proháním se pod vodou. Všichni kolem se řehtají, kuchař udělá rohy, zabučí a přináší mi kus hovězí flákoty. Naštěstí se nám motá pod stolem pejsek, ten se pomněje.
Laos
1.12.2015 úterý
Ráno mám průjem. Že by strachy? Vyrážíme v sedm hodin vstříc dobordružství. Klárka řadí, brzdí, je to profík. Já dělám chybějící levé zrcátko a také nám nefunguje tachometr a ukazatel množství benzínu.
Po padesáti kilometrech a hodině a půl vystupujeme ve vesnici Son Tra, odkud se vyplouvá k jeskyním Phon Nha (čti fouňa). Turisté tu ještě nejsou, máme pro sebe celou loď pro 14 lidí. Po pěti kilometrech se noříme do jeskyně a plujeme podzemní řekou, obklopeny barevně nasvícenými krápníky. Po kamenných schodech stoupáme do další jeskyně, jenže naše lístky zůstali u převozníka, takže Klárka sbíhá 100 schodů, aby si dole vzpomněla, že je dala ke mně do batohu. Hezká rozcvička a dalších 200 schodů nás ještě čeká. Jeskyně je rozlehlá, jinak krásná a nikdo tu není. Kdo by sem také lezl, že jo? Vracíme se na loďce do vsi a Klárka domlouvá ubytování v quest hausu na společném pokoji s dalšími šesti lidmi bez klimatizace a s komáry. Potkáváme první Češku s Argentincem. Neví, kde mají na motorce nádrž, tak jim radíme, protože jsme již zkušené motorkářky.
Frčíme do Paradise cave a doufáme, že bude stát za to. Jenže silnice se najednou mění v cestu, cesta v pěšinku a ta mizí v poli. Chybička se vloudila, takže znovu a teď už správným směrem. Třicet kilometrů drkotáme nahoru a dolu po rozbité asfaltce skrz hustý prales. Kolem nás nic než neprostupná zeleň a vrcholky hor. Ve tři jsme v parku, ještě hodinu pěšky po chodníčku džunglí a krpál nahoru k jeskyni. Ve čtyři se zavírá, máme to o prsa. Scházíme do hluboké tmy, proti nám se plazí poslední návštěvníci. Ve ztichlé jeskyni zůstáváme samy a před námi se otevírá neuvěřitelná scenérie. Stovky metrů vysoké stropy nad námi a kilometry otevřené jeskyně před námi. V ní rozházené obrovské krápníky. Jsme na jiné planetě nebo v pohádce? Z ticha až bolí uši. Občas zaduní kapka vody. Po půl hodině přicházíme na konec, který koncem není. Jeskyně pokračuje dál a dál. Začínám se bát, aby nám nezhasli a nenechali nás tu, protože už je určitě po zavíračce. Na ceduli se dočítáme, že jde o největší jeskynní komplex na světě. Před šestou se vydáváme na zpáteční cestu. Se setměním jednak nejsou vidět díry v silnici a jednak nás atakují mušky, takže si Klárka musí v té tmě nasadit sluneční brýle. Na poslední chvíli se vyhýbáme krávě, ale nakonec ve zdraví přijíždíme do vsi.
V devět večer zhasínáme, jelikož naše splunocležnice chtějí spát. Proč si tedy hlasitě povídají? Zahartusím a je ticho. Zato na druhé straně rohožové zdi se vesele řehtá mladý pár a ještě si pouští na plné pecky film. Už to nevydržím, vztyčím se na palandě jako bůh pomsty a důrazně česky je žádám o klíííd. Ani se po mě nepodívají. Usínám po půlnoci s mokrými ponožkami na nohách, ale už v půl čtvrté odchází první várka spolunocležníků. Další kolem páté a my vstáváme v půl sedmé. To byla zase noc.
30.11.2015 pondělí
Vstáváme v osm a ptáme se slečny recepční, kudy do centra. Vzhledem k tomu, že má stále natáčku, není schopna příliš komunikovat. Raději jdeme přes ulici do příjemné kavárny, kde dostáváme bohatou snídani a taky požadované informace.
Hledáme levnější ubytování a nacházíme pěkný hotýlek s výhledem na řeku. Vyrážíme v děsném vedru k moři, plahočíme se hodinu podél pláže, nikde žádný stín a všude liduprázdno. Voda je sice teplá, ale vlny mě pokaždé úplně smetou. Raději zůstávám pár metrů od břehu, aby mě Klárka mohla zachránit. Škoda, že spí. Vracíme se po pláži, ale když najdeme v písku mrtvé prase, raději volíme chodník.
Na ulici stojí malý stánek, dvě holčinky na otevřeném ohni smaží na pánvičkách pirožky do kterých dávají bambusové klíčky a krevety. Pirožky si pak na talíři nůžkami nastříháme a se salátem a nakládanou zeleninou vše balíme do rýžového papíru, který si pak namáčíme v pálivé omáčce. Za tmy přicházíme do hotelu a chceme si na další tři dny od paní domácí pronajmout motorku. Nevypadá moc nadšeně, ale po tom, co jí Klárka předvádí své jezdecké umění, ustupuje. V pokoji vše přebalujme do jednoho batohu, který budu mít na zádech já a Klárka bude řídit.
Večerní Dong Hoi s širokými prázdnými bulváry.
29.11.2015 neděle
Ráno balíme sakypaky a šlapeme do vesnice na autobus. Sedíme na obrubníku a když jede nějaký kolem, tak ho máváním stavíme. Bohužel ani jeden nejede do Guan Hoa. Místní se slitují a posunky ukazují, že ten náš jede v jedenáct opačným směrem. V půl jedenácté se šouráme na zastávku, jenže nás odchytává pán ze včerejška a vleče nás k sobě před dům. Autobusák je prý jeho známý a určitě tam zastaví. Moc se nám to nezdá, ale odevzdaně si sedáme na stoličku a čekáme. Zatím pozorujeme ženy, které asfaltují silnici. Běžně vidíme zednice i kopáčky. A kde jsou chlapi?
Přijíždí autobus a začíná horská dráha. Za vsí končí silnice, sedíme vzadu, mlátí to s námi nahoru dolu, okna zabedněná, smrkáme oranžový prach. Stavíme, jeřábem cosi přidělávají na střechu a za hodinu a půl jsme v Quan Hoa. Další přípoj jede hned. Dělá sice zastávku na jídlo, ale mají jen vajíčka natvrdo a dětské oblečení. Po pěti hodinách vystupujeme v Tan Hoi. Rozhlížíme se na nádraží po spoji do Dong Hoi a hned se k nám hrne taxikář a lámaně vysvětluje, že do Dong Hoi se jede odjinud a že nás za padesát korun sveze. Jsme bez peněz, tak Klárka vyráží hledat bankomat. Čekáme deset minut, už vyndávám věci z taxíku, když konečně přichází a má dongy jen za 2000,- Kč, protože víc jí bankomat nedal. Taxikář nás vysazuje na ulici u chlapa, který tvrdí, že právě odtud to jede. Vypisuje nám cár papíru, každá mu platíme 400,- Kč a čekáme. Po půl hodině nás s veškerou bagáží posazuje za sebe na motorku a veze za tmy někam za město. Vyděšené čekáme, kdy nás skopne z motorky a ujede. Kupodivu nás vysazuje u bistra, kde kuchařky připravují večeři tak pro 40 lidí. Naštěstí i pro nás, protože jsme naposledy snídaly. Dostáváme výbornou rýži se zeleninovým vývarem, smaženou omeletu a Klárka výpečky. Hned je na světě líp.
A je tu náš lůžkový autobus. Chlap, co nás přivezl, mizí a řidič si dost nedůvěřivě prohlíží naše lístky. Řekla bych, že jsou plní a taky jo. Zalézá i s pomocníkem dovnitř, dlouho tam štrachají a pak nás vedou dozadu, kde to vypadá docela útulně. Ovšem až do doby, než k nám přiléhají další dva Vietnamci a z dvaceti centimetrů nám čučí do obličeje. Navíc ty šuplíky, o kterých jsem si myslela, že jsou na zavazadla, jsou na nohy. Ale tak na moje. Klárky Vietnamec obsazuje uličku a pokládá si na Klárku nohy. Můj má větérky. Teplota stoupá, teče z nás pot, ale přesto v poloze embrya usínáme. Probouzím se leknutím, slyším bubny, trubky a cinkání. Ale je to jen mobil mého pána. Vyřizuje si deset minut hovor a všichni opět upadáme do mdlob. A další bubny a trubky. Po šestém telefonním koncertu už to nevydržím a velice hezky česky mu vysvětlím, že už toho bylo dost. Kupodivu pochopil a vypíná mobil. Opět usínáme, když s námi najednou třese řidič. Je půlnoc, vysazují nás uprostřed spícího Dong Hoi a odjíždějí. Nikde nikdo, ale kousek od nás sedí na ulici pár posledních štamgastů. Hospodská nás odvádí k hotýlku a telefonem budí kamarádku recepční. Příchází děvče s natáčkou na ofince a jdeme se ubytovat. Byl to dlouhý den.
28.11.2015 sobota
Dnes měníme motorku za kola. Cesta stoupá do příkrého kopce. Myslela jsem, že budeme v poklidu jezdit mezi rýžovými políčky a zatím to vypadá na Tour de France. Bohužel i sedla jsou jako pro závodníky. Po chvíli už tlačím, Klárka se drží. Naštěstí ztrácíme cestu a do horského průsmyku se nám nechce.
Sjíždíme s úlevou zpátky do nížiny a objevujeme ecolodge v resortu pro bohaté, s bazénem a prezidentským apartmá. S kávičkou na terase si připadáme jako milionářky, což vlastně jsme, když 2000,- Kč jsou dva miliony dongů. Pokračujeme mezi rýžovými políčky, rýže je již sklizená a lidé, po kolena v bahně, zašlapávají bosky jednotlivé drny do vody. Už známe další vietnamské slovíčko „hip hip“. Tak nás povzbuzují Vietnamci, betonující mezi poli cestičky, když je potřetí míjíme. Je sobota, asi to mají, jako kdysi u nás za totáče, v rámci akce Z. K večeři je rýže zabalená v rákosovém listu, čipsy, buráky, smažené závitky, samé zdravé dobroty. Plánujeme, kam dál a vypadá to, že Vietnam máme za týden objetý. Po deváté začíná vedle nás večírek s živou hudbou. Začínají Kaťušou, následují italské cajdáky a končí vietnamskými národními, které hojně využívají bubnů a dalších bicích nástrojů. „Dobrou noc“.
čerstvý hrob
dobrota
Naše bydlení na kůlech
vánoční hvězda
Luxusní ložnice
27.11.2015 pátek
Půjčujeme si motorku a bez snídaně vyrážíme do parku. Klárka drandí jak na rallye Paříž – Dakar a já mám omrzliny. Po dvaceti kilometrech stavíme a jdeme se projít po vyznačené stezce parkem. Kdybychom měly srovnávat, tak na Cat ba to bylo hezčí.
V poledne vracíme motorku a snažíme se paní na recepci zlomit, aby nás na ní někdo dovezl 15 km do města na autobus. I když ji máme pronajatou na celý den, tak to nejde. Nabízí taxi za 400,- Kč. Bereme batohy a vyrážíme do blízké vesnice, kde snad něco chytneme. Zastavuje holka na mopedu, že nás tam za čtyři stovky hodí. Ti lidé se snad zbláznili! Odmítáme a najednou jí stačí 120,- Kč. Vysazuje nás na autobusovém nádraží a tvrdí, že dnes už do Hoa Binh nic nejede. Ve vteřině přichází chlap a nabízí taxi za 1000,- Kč. Začíná nás ta vyčůranost štvát. Přitom pár kroků od nás stojí autobus s nápisem Hoa Binh. Ta holka musí vidět, že ho vidíme.
Autobus se během cesty slušně plní a zastavuje na každé mezi. Asi po dvou hodinách stavíme uprostřed pustiny, průvodčí křičí Mai Chau, Mai Chau, chytne naše batohy a přehodí je do protijedoucího autobusu. Ten je úplně narvaný, ale místečko se najde. Když přistoupí dvě staré paní, hned vyskakují dva mladíci a pouštějí je sednout. Vyhrávám místo rovnou za řidičem a nastává několik hodin čiré hrůzy. Autobus stoupá do horských průsmyků, jedna serpentina za druhou, proti nám tiráci a řidič to mydlí v protisměru hlava nehlava. Z hor sjíždíme do údolí a za tmy vystupujeme v Mai Chau.
Ihned se zjevuje pán na mopedu a nabízí ubytování v ecolodgi za 300,- Kč se snídaní a večeří pro obě. Nasedáme a jedeme kousek za město do starobylého domu na kůlech, typického pro tuto oblast, kde žije etnická menšina „bílých Thajů“. Na spaní máme jen pro sebe rozlehlý prostor s rohožemi a večer zakončíme servírovanou hostinou a horkou sprchou.
26.11.2015 čtvrtek
Ráno venku sice neprší, zato je děsná zima. Ta dvě tílka a šusťačka, co máme, poněkud nestačí. Vietnamci nahazují péřovky a my vrstvíme vše, co máme v batohu. Jedeme taxíkem deset kilometrů ke komplexu Trang An a jsme ještě s jednou rodinkou první návštěvníci.
Dostáváme vesty, což oceňujeme, aspoň trochu zahřejí. Nasedáme do loďky a vyrážíme po široké modré řece, břehy lemované růžovými lekníny. První zastávkou je hinduistický chrám, který zdobí dva velcí kamenní kapři a pod nimi se ve vodě prohání hejno zlatých opravdových kaprů. Před loďkou se rozestupuje skalní stěna a tiše mizíme v nizoučkém otvoru, který se před námi otevírá. Musíme si čapnout na dno loďky, strop jeskyně je místy jen pár centimetrů nad našimi hlavami. Kolem visí bělostné krápníky a my plujeme pod obrovskou horou v malé loďce, v tichu, ztraceni ve tmě. Za horou se objevují další ostrovy s chrámy a další jeskyně, skryté v zeleni. Naše vietnamská rodinka se s námi dělí o sušenky a my jim na oplátku nabízíme svoje. Pán je letec, má uniformu a chlubí se výložkami. Zbytek rodiny na zpáteční cestě mastí karty o peníze. Maminka má nefalšovanou radost, když obehraje babičku i dospělé děti. Po třech hodinách jízda končí. Při lepším počasí tu jsou stovky lodiček, ale dnes tu jsme sami.
Jdeme se najíst a do národního parku Cuc Phong se chceme přepravit stopem. Je to jen 30 kilometrů a taxi stojí 400,- Kč. Během chvíle u nás zastavuje pán na motorce. Zvláštní je, že má připravené dvě helmy a za 400,- Kč nás tam rád doveze. Odmítáme a odcházíme. Dojede nás a snižuje cenu na 240,- Kč. Tak jo, to berem. Batohy si dává před sebe, my nasedáme za něj. Tři lidé a batohy, žádný problém. Po třiceti kilometrech drkotáme zuby, ale jsme na místě. V parku máme zabukované nejlevnější bydlení ve zchátralém dřevěném domě na kůlech. Vyprosíme si o dvě deky na spaní navíc a vyrážíme na prohlídku opic a želv, povinně s paní průvodkyní.
Brána do místní botanické zahrady je zamčená a paní v pokladně nám oznamuje, že mají jen jedny klíče a ty už někomu půjčili. Ať přelezeme bránu. Nevěřícně zíráme na tři metry vysoká vrata a kolem ostnatý drát, když v dálce zahlédneme přicházet lidi. Klíče máme, můžeme vstoupit. Botanická zahrada je vybetonovaná cesta lesem a sem tam náhrobek se smazaným popiskem ve vietnamštině. Po hodině končí procházka plotem a můžeme jít nazpátek. Usínáme za zvuků diskošky v dálce. Zvířátka to mají asi ráda.
25.11.2015 středa
Padá rozhodnutí, že do Ninh Binh pojedeme teď ráno. Stejně je zataženo a na koupání to není. V devět kupodivu autobus nikde, ani žádní lidé. Naštěstí nás, po chvilce pobíhání, paní nasměruje do správného autobusu, který stojí za rohem. V Hai Phongu přesedáme do minibusu, kde nám ihned řidič vypíná klimatizaci a otevírá okénka. Klárce je divné, že s námi nejedou žádní Vietnamci a za chvilku se jí přání plní. Ulička je nacpaná, jedna paní nám visí na opěradle a opírá se o Klárku. Začíná pršet, bohužel i do autobusu a zrovna nad mou hlavou. Voda stéká po sedadle, takže musím sedět v předklonu. Jenže zapomínám, že mám pod sedadlem batoh, který pak nesu mokrý na zádech. Chceme si dát v nejbližším bistru polévku, ale prodavač nám přináší rýžovou kaši s trávou a takový hlad zase nemáme. Kupujeme si vedle v obchodě sušenky a vracíme se na nádraží, abychom zjistily, jak se zítra dostaneme do jeskyně Trang An. Jenže paní neumí vůbec anglicky. Naštěstí se k nám přitočí kluk, který nám nabídne i levné ubytování. V pokoji hrozně smrdí plíseň, ale jednu noc to vydržíme. Chceme si koupit mapu, posílají nás na poštu, z pošty do papírnictví a odtud do knihkupectví, kde netuší, že něco takového existuje. Mapa není a do toho začíná lejt. Do hotelu přicházíme už za tmy a pěkně zmáchané.
24.11.2015 úterý
Dnes snídaně v pekárně, dortík a bageta. Konečně něco normálního. Pátráme dál po kloboučku, který nakonec vytahuje prodavačka jízdenek ze včerejška. Půjčujeme si mopedy, ale jímá mne panika, když mi pán vysvětluje, co a jak. Ta motorka váží snad sto kilo! Frčím, na tachometru 20 km v hodině a v očích smrt. Klárka mě nutí k větší rychlosti. Chci jí vyhovět a zvyšuji na třicet.
Parkujeme a vydáváme se do džungle k jezeru Žab. Procházíme roji barevných motýlů, houpeme se na liánách a schováváme se pod obrovské listy květin, které mi rostou v malém provedení doma. Odbočka ukazuje vlevo, jdeme do leva. Po dvou kilometrech pěšina končí v houští. Zpátky a rovně. Cesta už není tak jednoduchá. Vede po kamenných schodech nahoru a dolů, z jednoho kopce na druhý. Je těžké dusno a vlhko, jsme promočené potem. Po šesti kilometrech přicházíme k větší louži a žáby nikde. K obědu si dáváme zbytek melounu, vzdáváme to a vracíme se. Najednou rána a pád stromu. Rychle se přikrčíme a doufáme, že nás mine. Ale co ten dusot? Že by nosorožec? A on to je chlap, blbec. Nemá vodu, proto možná tak uhání. Dělíme se s ním o svou, na parkoviště je to jen kousek.
Ve tři jsme zpátky u motorek, jenže ta má nejde nastartovat. Nakonec se to povede hlídači parkoviště a jede na ní pro jistotu Klárka. Po večeři vracím motorku, pro dnešek toho bylo, myslím, dost, ale Klárka ještě frčí obhlídnout místní pláž.
23.11.2015 pondělí
V půl sedmé jsme na nohou, abychom stihly náš výlet. K snídani máme pho, ale už nám leze ušima. Zajídáme ho sladkým vdolkem a v osm vyrážíme s partou Francouzů na druhou stranu ostrova, kde nastupujeme na malou výletní loď. Je zataženo, ale později nás provází slunce, mráčky a příjemný větřík. Plujeme mezi desítkami vysokých skalních homolí čnících z vody. Kotvíme u dřevěné chaty, pohupující se na vodě a nasedáme do dvoumístných kajaků. Než se s Klárkou sehrajeme, chvíli to trvá, ale pak proplouváme jeskynními labyrinty a noříme se do skalních tunelů. Po dvou hodinách přirážíme ke břehu a já se jdu vykoupat. Blbé je, že musíte od plovoucí chajdy skočit do vody a moje už tak volné plavky mi končí po ladné šipce u kotníků. Nonšalantně je vytahuji a kontroluji, jestli se někdo dívá. Dívá. Ležím na hladině v nádherné zelenomodré vodě a kochám se homolemi kopců kolem. Vysápat se z vody po žebříku je trochu problém, ale galantní muži ještě nevymřeli. Následuje opulentní hostina. Několik druhů dušené zeleniny, smažené vaječné kroužky, spring rools, tofu, škeble v čemsi a vynikající pečená ryba v rajčatové omáčce. Jako zákusek je banán a výborná káva Asi mi nějak stoupla do hlavy, když jdu ze schodů vrátit skleničku, podjíždějí mi nohy a zdrncám až dolů na palubu. Ne že by to nebolelo, ale tvářím se jakoby nic. Kazí mi to jen malíček od krve.
Odpoledne stavíme u malého ostrůvku na koupání a šnorchlování. Pod vodou toho moc vidět není, ale těsně u břehu leží vyvržené korále a mušle. Odnáším si toho snad dvě kila. Nedochází mi, že je příští tři týdny potáhnu na zádech. Vystupujeme na Opičím ostrově. Spolu s ostatními šplháme na vrcholek ostrova. Cestou dolu vidím opici, jak strká tlapu do batohu nic netušící slečně. Křičíme na ní a slečna zdrhá před opicí oblečená i s batohem po pás do moře. Docela z nich jde strach. Před pátou jsme v Cat Ba a dáváme s Klárkou super zdravou večeři. Hranolky, pivo a kyselé okurky. Až v hotelu zjišťuji, že nemám svůj krásný klobouček ze Sapy. V restauraci o ničem neví, mrzí mne to, ale co nadělám.
V podstatě je to zátoka Halong Bay, ale z druhé strany, kde není tolik turistů.
22.11.2015 neděle
V pět ráno nás budí průvodčí v Hanoji. Zamíříme k taxíku s tachometrem, abychom se vyhnuly okradení, ale pán má jinou fintu. Objede s námi půl Hanoje a místo 40,- Kč platíme 90,- Kč. Máme na sebe vztek, že jsme mu rovnou neukázaly místo v mapě, ale aspoň víme pro příště. Náš hotel je ještě zamčený, budíme recepčního a ustýláme si na lavicích dole v hale. Po ranní sprše si jdeme ulovit něco k snídani. V pouličním bistru se dovoluji na toaletu, už se ani nestydím. Jenže vypínač nikde, tak si nechávám pootevřené dveře. V tu nejhorší chvíli mi tam vráží kluk, lekne se chudák víc než já, ale aspoň mi rozsvítí.
V deset nám jede minibus do Hai Phongu. Je příjemně, ochladilo se na 25 stupňů a pofukuje. Cestu prospíme, v Hai Phongu přestoupíme na loď na ostrov Cat Ba a dále pokračujeme minibusem. Odpoledne jsme na místě, Klárka vybírá přes booking.com pěkný levný hotýlek s klimoškou a výhledem na moře. Po večeři si jdeme objednat zítřejší výlet a volíme nejlevnější cestovku ze všech. Výlet lodí, včetně kajakingu, oběda, šnorchlování, návštěvy opičího ostrova za 16 USD. Snad se nepotopíme. V městečku objevíme malé tržiště, kde prodávají perly. Vepředu, všem na očích stojí 600,- Kč a vzadu v zastrčeném krámku pořizujeme ty samé za 150,- Kč. Paní prodavačka je opaluje zapalovačem a škrábe do nich, abychom viděly, že jsou pravé. Večer sedím v hospůdce na nábřeží, piju smoothie, očumuju světa běh a píšu deníček.
21.11.2015 sobota
Dnes jsem se konečně vyspala do růžova. V sedm jdeme na bufetovou snídani a nacpáváme se, jako bychom už dnes neměly jíst. Po snídani nás vyzvedává průvodkyně a vydáváme se pozvolným tempem z kopce na prohlídku vesnice Hmongů. Je nádherné slunečné ráno, tak 23 stupňů.
Klárku opět pronásledují prodavačky, ale jinak se kocháme rýžovými políčky i vyšňořenými Hmongy v krojích. U jednoho stánku nahlas přemýšlím, co to tam visí dlouhého hnědého, když najednou vedle mě zazní česky „maso“. Jsou to Vietnamci na dovolené, kteří v Praze vlastní dvě restaurace. Dostáváme pozvání a také kus bambusu plněného rýží s drcenými buráky na obalení. Je to taková dobrota, že ji po pár metrech necháváme nenápadně na lavičce. Přicházíme k vodopádu, kde nás čeká kulturní vystoupení krojovaných Hmongů. Snaží se zapojit i diváky a já se nenechám přemlouvat. Hrdinně jdu všem příkladem a střihnu si taneček se švarným Vietnamcem.
Nazpátek se do kopce v hrozném vedru ploužíme pěšky, Klárka mi zakázala bus, protože 40 korun na osobu jí přijde hodně. Poslouchat se musí. Klárka si zkouší vyšívanou krojovanou sukni. Má jednu vadu. Je šitá na Vietnamce a ne na obryni Klárku. Kloboučky proti slunci nám spraví náladu. Aspoň hlavy máme stejně velké. Klárka si kupuje batoh, já smlouvám cenu a docela mne to baví. Ovšem když jinde smlouvám o svůj batoh, mám smůlu. Paní nepovolí ani o korunu. Hrdě odcházím a pak tam potupně posílám Klárku, aby ho koupila bez smlouvání. Čeká nás velkolepý oběd a procházka k místnímu kostelu, do muzea a na trh. Kávička, večeře, poslední pohled na zamlžené hory a hurá zpět do Hanoje a do tepla.
nemocnice
gynekologie
květ banánu
20.11.2015 pátek
Ve tři ráno vstáváme a po snídani vyrážíme s čelovkami na vrchol hory. V noci chvílemi pršelo, teď svítí hvězdy. Pomalu se propracovávám do čela, moc mě nebaví binec a zpěv, co za mnou ostatní produkují. Je to jako na školním výletě. Cesta se zhoršuje. Hodně klesáme a znovu stoupáme. Chvíli jdeme potokem, ale hlavně šplháme po skalách, držím se zuby nehty, žádná legrace. Těsně pod vrcholem opouštím s těžkým srdcem vedení. Přírodě neporučím a prvenství na Fansipanu přenechávám Klárce. Sluníčko přes mlhu vycházet nevidíme, ale i tak je výhled na okolní hory nádherný. Pár metrů pod námi se dokončuje lanovka a příští rok si sem pohodlně vyjede každý. Vietnamský průvodce se mnou zapřádá hovor a chce mě vyfotit. Je to jasné, fixíruje mne.
Jdeme s Klárkou dolů, jsem zmrzlá na kost a bolí mě kolena. Ještě že mám bambusovou tyč a Klárka si také nachází hůl. V táboře čekáme na ostatní a na oběd. Opět jsou slepičí pařáty a zelí ve vodě. Je nádherný den, pěšinka se vine bambusovými lesy skrze roje maličkých třpytících se modrých motýlků. Na výchozím místě jsme uondané v půl čtvrté, téměř 12 hodin na cestě, z toho 9 hodin chůze. Ostatní zůstali několik hodin za námi, ale Klárka chytá kluky, kteří mají volno v minibusu a zadarmo se s nimi vezeme do Sapy.
Ubytováváme se a před večeří vyrážíme ještě rychle do šumu. Co tady je úžasných obchodů se sportovním zbožím! A všechno zaručeně pravé, juchů. Nakupujeme, smlouváme. Od ženy z horského kmene Hmongů si kupuji modročerně vyšívaný povlak na polštář. Všichni prodejci se okamžitě lepí na Klárku a vnucují jí své zboží. Mě si nikdo ani nevšimne a s ní jdou i několik desítek metrů. Už se směju, když se k nám někdo blíží, protože je jasné, kdo to schytá. Klárka nerada smlouvá a docela trpí. K večeři dostává spoustu vepřového, které jí, jako vždy, moc nejede, a tak ráda vezme zavděk mou zeleninou s tofu.
19.11.2015 čtvrtek
Sotva jsme oči zamhouřily, je pět a už nás budí. To ten dnešní výstup na Fansipan, nejvyšší horu Vietnamu, bude vypadat. Čekáme v restauraci u nádraží na objednaný minibus a co to nevidím? Obří šváb. Ani v ZOO takového nemají. Řidič nás vysazuje v Sapě, kousek od hotelu a chce zaplatit. Tak to tedy ne, máme předplaceno na dost dlouho! Šizuňk to nakonec vzdává a odjíždí. Náš hotel vypadá noblesně, ale má jednu vadu. Dnes je tu svatba, a tudíž se musíme nasnídat jinde.
Město vypadá jako horské středisko někde v Alpách. Dříve sem přes léto utíkali Francouzi před vedrem. Leží blízko hranic s Čínou a žije zde mnoho původních horských kmenů, jejichž ženy nosí pestrobarevně vyšívané kroje. Za hodinku pokračujeme minibusem s dalšími 13 účastníky směr Fansipan. Přestože tu většinu času proprší, vítá nás modrá obloha. Proč máme s Klárkou největší batohy ze všech? To bude asi tou becherovkou. Klárka začíná klábosit s ostatními a já jdu raději dopředu, fotím a kochám se. Cesta vede deštným pralesem, je hodně vlhko. Oběd máme v mezitáboře. Slepičí pařátky si nechávám ujít, stačí mi okurky, vajíčko natvrdo a rýže namočená v drcených burácích. Pěšina začíná strmě stoupat. Bez rukou to skoro nejde a do toho padá mlha. Bolí mne kolena i kyčle, ale když sonduji mezi ostatními, tak je bolí to samé, takže věkem to asi nebude. Ve 2000 metrech je lezavá zima, navlíkáme na sebe vše, co máme a necháváme kolovat becherovku. Všichni jsou nadšení a hned je nám tepleji. K večeři jsou opět pařátky, ale taky kousky masa, zelí vařené ve vodě s tofu s rýží a jako zákusek meloun. Jenže jsme dostali jen hůlky, takže toho člověk moc nesní. Ale jako odtučňovací kůra dobrý. V sedm si jdeme lehnout, protože ve tři vstáváme, abychom stihli východ slunce. Spacáky jsou hodně tenké a spíme na prknech, ale původně tu prý byla noclehárna jen z plechů, přikrytá plachtou. Naštěstí si můžeme vzít na přikrytí další spacák a včera jsem si přikoupila hedvábnou vložku do spacáku. Snažím se usnout, ale vedle nás mají místní Vietnamci večírek, takže to vypadá, že se vyspím až za měsíc doma.
18.11.2015 středa
Kolem páté ráno jsem jako čečetka. Ze spánku už asi nic nebude, a najednou je čtvrt na deset. Dnes nás čekají památky Hanoje. První zastávka je v Chrámu literatury, kde zrovna promuje několik desítek studentů. Pokračujeme k Pagodě na jediném sloupu a Hočiminově mauzoleu. Naštěstí je zavřené, jelikož strýček Ho je na opravě v Rusku. Nejstarší pagoda ve městě se rozkládá na ostrůvku na jednom z jezer a pochází ze 6. století.
Odpoledne se vydáváme do etnografického muzea, které je tak daleko, že není na mapě. Vyčerpané si dáváme oběd v malém bistru na ulici. Dostávám výbornou, ale neznámou zeleninu, která trochu vypadá jako špenát. Klárka žmoulá kusy hořké vařené bílé ředkve se strouhankou. Ještě že mám dost jídla pro obě. V půl páté jsme u muzea, za hodinu zavírají. Zpáteční cesta autobusem je o nervy, názvy zastávek nám nic neříkají, ale nakonec vystupujeme správně kousek od jezera.
V hotelu stihneme sprchu a už pro nás přijíždí minibus, který nás vysazuje na vlakovém nádraží. Vlak vypadá omšele, ale v kupé je klimatizace, zásuvka i malé občerstvení. V jedenáct zhasínáme, ale spánek je v nedohlednu. Máme z dneška tak otlučené plosky nohou, že bolestí nemůžeme usnout. Nakonec to u mě spraví mokré ponožky.
17.11.2015 úterý
Venku je 30 stupňů, ale tropické léto v Čechách nás zocelilo. Přicházíme k jezeru Navráceného meče. Jeho název pochází z 15. století, kdy císař Le Loi vyhnal z Vietnamu čínské uchvatitele. Podle legendy mu želví bohyně věnovala kouzelný meč, který po vítězné válce opět zmizel ve vodách jezera. Vietnamci věří, že v případě ohrožení země se meč opět vynoří. Nazdařbůh se proplétáme uličkami starého města, kde je každá ulice zasvěcena jinému řemeslu. Na jedné tesají náhrobní kameny, na další prodávají kytky nebo ptáky v klecích a všude příšerný provoz. Zpočátku se bojíme vstoupit do vozovky, a vděčně využijeme pomoci pána, který nás převede. Napodruhé už sebereme odvahu a kličkujeme mezi stovkami troubících motorek a aut. Chce to cvik, ale snad to do konce pobytu zvládneme i bez hrůzy v očích.
Kručí nám v břiše, jenže jídelní ulička nikde. Nacházíme občerstvení, na ulici rozložené židličky a stolečky jak pro Sněhurku a sedm trpaslíků. Dávám si nudle se zeleninou a Klárka polévku, která chutná jako vymáchané ponožky. To ještě netuším, že se z toho stane pravidlo. Dělím se s ní o svůj příděl a s plnými žaludky na nás padá obrovská únava. Jenže při návratu do hotelu narazíme na krámek s kávou, vietnamsky ka fé, která chutná jako čokoláda, káva a kakao dohromady. Lepší jsem nikdy nepila. Sedíme na chodníku na pidižidličkách a klábosíme s Francouzi, kteří se zde natrvalo usadili. Pak se přemístíme o pár metrů na čerstvé smoothies a když se po hodině zvedneme, po sto metrech nás zaujme nabídka masáží. Sice řvu bolestí, ale cítím se jako znovuzrozená.
16.11. 2015 pondělí
Při odletu mám menší problém se svým rychlopasem. Platí mi pouze rok a není biometrický, tudíž jim nejde načíst. Paní u kontroly nám prohlíží ruce, dokonce nám přejíždí štětečkem po dlaních. Je vidět, že hned tak nějaké špindíry do letadla nepustí.
Vedle nás sedí příjemná mladá Vietnamka a když vidí, že se snažím z průvodce naučit základní slovíčka, ochotně se ujímá role učitelky. Při přestupu v Moskvě má ozbrojený doprovod a spoutané ruce, jelikož je vyhoštěna z Česka. Letadlo do Hanoje letí za půl hodiny, ale když se dohrabeme k našemu gatu, je tam taková fronta, že nabíráme další hodinové zpoždění.
Konečně ve vzduchu. V tu chvíli se ozve řev roztomilého malého tvorečka a k němu se přidávají další. Užívám si celou noc a v celém letadle spí jenom Klárka. Klapky na očích, šálu přes obličej a deku na zbytku těla. Chvílemi zjišťuju, jestli dýchá. V devět dosedáme na letiště, u nás jsou tři ráno. Jdeme si zažádat o víza a pak hurá k odbavení. Pán za přepážkou nikdy neviděl rychlopas, broulí do něj a dlouze mlčí. Nakonec to vzdává a pouští mne. Z letiště nejedeme taxíkem, ale krásně vychlazeným minibusem Vietnam aerolinies za 4 USD až k hotelu. V recepci zaplatíme výlet na Fansipan a jízdenku na ostrov Cat Ba a rázem jsme o dost chudší. Převlékáme se do kraťasů a vyrážíme do šumu.
