MAROKO

NEJLEPŠÍ TAŽÍN DĚLAJÍ V MAROKU

7.4.2018 sobota

Odlet do Maroka přes Miláno se nám trochu komplikuje, prý kvůli návalu na ploše. Před jedenáctou večerní dosedáme v Marrakeshi, dvě hodiny stání ve frontě na vstup a po půlnoci se konečně vypotácíme z letiště. Před vchodem už stojí stařičké osmimístné Honzovo Iveco. Dodávka leccos pamatuje, ale má pohon na všechna čtyři kola a je schopná projet pouští. Než stihnu nasednout, Honza na to šlápne a odjíždí. „Haló, pomoc, tady jsem,“ běžím za autem. Naštěstí ho ostatní včas stopnou. Že jsem malá, to vím, ale že tak? Projíždíme nasvícenými širokými bulváry se zářícími výkladními skříněmi obchodů, mezi luxusními vilami, kolem nás se míhají drahá auta. Moje představa o Africe značně trpí.

Kemp by měl patřit k nejkrásnějším v Maroku a už při vjezdu mi vyráží dech. Muškáty v záhonech jsou vysoké do pasu a kytek až oči přecházejí. Mezi palmami zahlédnu lesklou hladinu bazénu. Je vykládaný modrými orientálními dlaždicemi, kolem divany s baldachýnem a za ním svítí ve tmě starobylý palác. Co to tady visí? Kolem celého bazénu i paláce je uvázané lano s cedulí „soukromý majetek“. Mizím ve stanu a padám do mdlob. Byl to dlouhý den.

8.4.2018 neděle

Ráno jdu do sprchy, která vypadá jak z Pohádek tisíce a jedné noci. Je duben, venku 8°C, ale nedá mi to a nořím se do správného bazénu, který se rozkládá uprostřed palem, slézových růží a muškátů. Voda je studená, ale s marockou silnou kávou na sluníčku brzy rozmrznu.

Po nakoupení zásob vyrážíme k pohoří Atlas, kde nás Honza vysazuje na kraji velkého kaňonu. Procházkou se vracíme zpět k autu a pod námi se otevírají výhledy na malebné vesničky. K obědu máme nejobvyklejší pokrm Maroka tažín, což je zároveň i špičatá hliněná nádoba, ve které se připravuje. Skládá se z pomalu dušených brambor, zeleniny a masa. Dorozumíváme se tu hlavně francouzsky, což hostinskému nebrání snažit se nám napočítat o jídlo navíc. Ale Honzík je znalý a okrást se nenechá.

Na nejvyšší horu Maroka Jebel Toubkal se vydat nemůžeme, napadlo tam po pás sněhu. Spíme ve vesničce pod horami, v domě u pana Idbrahima s pěti dětmi a ženou, kterou před námi pečlivě schovává.

9.4.2018 pondělí

V pět ráno mě budí muezin srdceryvným kvílením a svoláváním k modlitbě. Dnešní výlet nás vede do průsmyku Mzik. Je krásně, kolem se zelenají třešňové, jabloňové a ořechové sady. Maroko na mě vůbec nepůsobí jako vyprahlá země. Místní lidé se snaží vyschlé pusté hory znovu osázet stromy. Příjemným osvěžením je čerstvá pomerančová šťáva, kterou u cesty prodává podnikavý mužík. Naším cílem jsou vodopády, ale během chvilky se zvedá mlha a začíná drobně mžít. Stačí jedno mlžné foto a vracíme se. Petra začíná bolet koleno, Jana chytá stopa a Petr se veze až dolů na oslíkovi a ještě dostávají od oslího pána pozvání na čaj. Jsme všichni mokří a promrzlí, venku je kolem nuly. Po urgencích nám pan domácí zatápí v jediné místnosti.

10.4.2018 úterý

V noci mrzlo, i na pokoji mi jde pára od pusy. Jelikož má být krásně, zkusíme dvoudenní přechod přes sedlo ve výšce 3 200 m. Vyjedeme autem až do Tachedirtu, do výšky 2 400 m a odtud už musíme pěšky. Kolem vyšlapané pěšiny se lesknou namrzlá stébla trav a objevují se i sněhová pole. Honza jde s námi jen do sedla a pak se vrací pro auto a zbytek výpravy. Po třech hodinách jsme nahoře a po svačině nás čeká ještě pětihodinový sestup. Před šestou přicházíme zmordovaní do Timichi, kde nás odchytává sympatický starý berber a táhne nás do svého hotýlku. Mohutně smlouvám a nakonec máme ubytování, večeři, snídani a horkou sprchu za 140 dirhamů (320 Kč). Přinášejí nám mátový čaj a popcorn s ořechy.

Přichází památná chvíle, kdy Marta nemůže najít pas. Prohledává všechny své věci. My prohledáváme její věci. Ivča, která s ní byla včera na pokoji, si také prohledává věci. Z jediného Ivina telefonu jde poslat sms Honzovi, kde pak také oni obracejí dům vzhůru nohama. Všichni se podílejí na pátrací akci, jen já si medím ve spacáku, poskytuji psychickou podporu a tlumočím. Však jsem s Martou nepřišla vůbec do styku. Kolem desáté to vzdáváme a jdeme všichni spát do společné ložnice, smíření s tím, že naše další cesta povede na velvyslanectví v Rabatu. Jdu si raději zkontrolovat svůj pas a co nevidím? Ony vedle sebe leží dva pasy a ten jeden je Marty! Nastává obrovská úleva, omlouvání, objímání. Pokud mě Marta chtěla zabít, dokáže to nedat najevo. Dedukcí docházíme k tomu, že ho měla včera při sušení věcí položený vedle mého a jelikož jsou oba zkrabacené od vody, tak jsem nejdřív zabalila svůj a pak i ten její.

11.4.2018 středa

Včera jsme trochu zvažovali, zda nejet těch 16 km dolů místní MHD, což je korba náklaďáku, ale nakonec jdeme pěšky. Silnice není naštěstí ještě vyasfaltovaná a avizovaný déšť se nekoná. Naopak, sluníčko hřeje a nám se otevírají výhledy na vesničky ve skalách s terasovými políčky střídající kvetoucí ořechové sady.

Když se v údolí objeví městečko Sitti Fadma, od kterého stoupá mlha a déšť, zahlídneme v zatáčce pod námi Honzovo auto. K večeru jsme opět v našem kempu v Marakeshi, sedíme v péřovkách u bazénu a vzpomínáme na současné teplo v Čechách.

12.4.2018 čtvrtek

Po poledni se vydáváme na prohlídku města. V zahradách Majoreille se kocháme obrovskými kaktusy, bambusovými keři a romantickými jezírky s lekníny. Touláme se medinou a okolními sůky, což jsou starobylé úzké uličky zaměřené na výrobu určitých věcí, např. kožených bot, tašek nebo stříbrných lustrů. Mám strach, abych se neztratila, lidí jsou tu tisíce a tlačí se jeden na druhého. Ale Jana s Petrem si mě berou pod křídla, společně nakukujeme do obchůdků a kupodivu nás nikdo neobtěžuje a netahá dovnitř. Na náměstí je šílená vřava a než se Petr naděje, má kolem krku obtočenou kobru a dvě krajty se mu svíjejí u nohou. Já také vyměknu a nechávám si henou namalovat na nohu krásný ornament. Akorát jsem netušila, že hodinu musím chodit bosa, aby to zaschlo. Pomalu se zvedá vítr a začíná krápat. Než se spustí liják, už jsme všichni v teple svých stanů.

13.4. 2018 pátek

Pátek třináctého, a chčije a chčije. V krátkém mezičase stíháme zabalit mokré stany. Pomalu stoupáme do sedla Tizi n´Tichka 2 260m. Že se déšť změní na sníh a že potkáme i sněžný pluh, jsme v horké Africe opravdu nečekali. Cestou dolů ubývá sněhu a přibývá vyprahlých skal, do kterých pořád sněží.

Zastavujeme na prohlídku největší kasby (pevnosti) v Maroku patřící kdysi bohatým berberům bratrům Glaouvým, kterým se podařilo vetřít jak do přízně šáha, tak i Francouzů. Říká se, že se v ní kdysi dalo bloudit týdny, ale byla postavena z hlíny a bláta a už z ní moc nezbývá.

Pokračujeme do solného dolu, po okraji kaňonu, na jehož dně vidíme opuštěné vesnice a zelené oázy až do proslulé kasby Ben Haddou. Ne, že by byla tak historická, ale točila se tu spousta filmů Gladiátorem počínaje a Hrou o trůny konče.

Venku se zase začínají ženit čerti, ale to už sedíme v příjemném hotýlku. Pokoje jsou po dvou, vyhrávám Milana a manželské minilůžko k tomu. Trochu se bráníme a tak nám pan domácí přiděluje pokoj s oddělenými postelemi, zato bez dveří na záchod. Jak tohle dopadne? K brzké večeři si dopřávám mix různých dobrot a něco mi říká, že nedělám dobře.

Vyrážíme na prohlídku pevnosti. I když mi koukají jen oči, mám písek úplně všude. Však písečnou bouři jsme ještě neměli. Proplétám se hliněnými uličkami a před vrcholem naštěstí potkávám Janu s Petrem, který nás obě pevně chytá za ruku a pomalu se probojováváme k vrcholu. Večer mi není bůhvíjak, tak jdu raději brzy spát.

14.4.2018 sobota

Už když uléhám, cítím tlak v břiše. Sice usínám, ale v noci se vzbouzím a vím, že je zle. Co nadělám, zvracet tu Milanovi nemůžu a tak letím z třetího patra do přízemí. Blaženě usínám, jenže když ráno vstávám, cítím, že pokračování na sebe nenechá dlouho čekat. Ke všemu se přidává ještě průjem. Holt, karma mě dohnala. Naší dnešní první zastávkou jsou slavná filmová studia. Procházíme se mezi egyptskými sfingami, čínskými chrámy, islámskými pevnostmi slepenými z papíru a najde se i ferarri Jamese Bonda a kamenomet Asterixe. Škoda, že většinu času trávím na záchodě.

Končíme v Zaragoze v pěkném kempu pod palmami. K večeru popojedeme k blízkým dunám, pokochat se západem slunce.

15.4. 2018 neděle

Nový den a mě je zase dobře. Vyrážíme na off road kamenitou pouští, vyschlými jezery, spíše necestou než cestou. V dálce se třpytí jezero, ale je to jen fata morgána. Občas míjíme pár baráčků slepených z hlíny a děti běžící podél auta a žebrající o bonbony.

Odpoledne v dálce rozeznáme stovky velbloudů, kteří vznešeně plují pustinou a oždibují nízká pichlavá křoví. Za nimi se pomalu plouží nomádi. Končíme v kamenném pouštním hotýlku na lehátkách u bazénu. Do noci klábosíme pod hvězdnou oblohou, zaboření v divanech pod hradební zdí.

FATA MORGÁNA

Náš pouštní hotel

16.4.2018 pondělí

Poklidné ráno trochu zkazil pohled na vyfouklé kolo našeho auta. Honza se vrhá do opravy a za asistence kluků to má do hodiny hotové. Opět následuje pekelný off road skrz vyschlé říční koryto, vysoké duny písku a kamenité stezky. Jen abychom znovu nepíchli. Najednou se z rovné pouště zvedá skála a na ní zbytky hradeb a zdí. Kdysi kolem kráčely karavany, cesta jim trvala i tři roky. Z magického místa pokračujeme k nejkrásnějším dunám v Maroku Erg Chebi. Podaří se nám uváznout, ale společnými silami autíčko vyprostíme.

Čekají nás nasedlaní velbloudi, můj se jmenuje Habi a je mu 25 let. Naše malá karavana pluje podvečerní ztichlou pouští, slunce vrhá dlouhé stíny na kopce dun, a kdyby Habi tak nehoupal, člověk by i usnul. Statný berber nám velí vystoupit, sápeme se na nejvyšší dunu, abychom zahlédli nádherný západ slunce. Sedím na osamělém místě, poslouchám ticho a pode mnou se rozprostírá tábořiště. Sbíháme dolů, kde se nám pod noční oblohou servíruje polévka, vynikající tažín a na závěr ještě mísy s ovocem.

HŘBITOV

Bojím bojím.

Dole naše oáza, kde budeme spát.

17.4.2018 úterý

Vstávám dříve než ostatní a vybíhám na dunu, abych stihla východ slunce. Kolem mých nohou jsou v písku vyťapané nádherné krajkové vzory od stonožek.

Cestu do Tingiru lemují obrovské hromady hlíny podél silnice. Honza vysvětluje, že jde o vodovod. Kopáči propojují jednu jámu s druhou a tak dovedou vodu do města. Zastavujeme a shrbená babička nás vede dolů do štol. Cestou obdivujeme obrovského modrého brouka spěchajícího do ústraní, a když se obrátíme k odchodu, babka dupne a křup, je po broukovi.

Nějakou chvíli jedeme, když zaslechneme Honzovo mumlání: „To nedojedu.“ Končíme u pumpy, kde se nás ujímá sympatický Marokánec, mluvící španělsky. Jana, která naštěstí vládne španělštinou, zaujímá místo tlumočnice a Honza se s kluky pouští do výměny filtru.

S plnými žaludky míříme do nejhlubší soutěsky Maroka Todra. Už se pomalu smráká, obchodníci balí své krámky, ale my ještě vesele smlouváme a nakupujeme. Přijíždíme do přeplněného kempu v Tinerhiru, kde si můžeme postavit stany na hojně zalitých záhonech vojtěšky. To bude noc.

18.4:2018 středa

Dnes nás čeká dlouhé stoupání kaňonem Gorges du Dadés mezi rudými skalami, kamenitými prašnými serpentinami až do sedla Tizi n´Quano ve výšce 2 910 m.

Kousek pod sedlem se zjevuje opuštěná kavárnička a pohostinný Marokánec, fandící FC Barcelona. Po několika brodech odbočujeme k obrovskému skalnímu oblouku a v něm se skrývající jeskyni. Když se začíná jeskyně zužovat a objevuje se voda, jdou dál ve tmě jen největší odvážlivci. Někdo chvíli ručkuje jak pavouk natažený od jedné stěny ke druhé, já raději brodím.

19.4.2018 čtvrtek

V noci se vypršelo a vítá nás slunečný den. U jezera Zigra uléháme do berberského stanu s výhledem na okolní hory a jezero, popíjíme mátový čaj a k obědu se nám připravuje tažín. Následují mohutné kaskádové vodopády. Máme štěstí, je podvečer a turisté jsou pryč. Perličkou na závěr dne je náhorní plošina se zvláštními skalními útvary, mezi kterými se krčí chatrče slepené z igelitu, patřící místním pastevcům.

20.4.2018 pátek

Jestli to dnes vyjde, potkáme i opice. Bloumáme po lese a najednou se objevuje velký samec makaka. Bere si nedůvěřivě z ruky nabízený burák a postupně se za ním přišourá celá tlupa. Prťata se kloužou po kapotě auta, přichází i mamina s mrnětem na břiše a velký táta je občas obejme a pohladí. Za chvíli mají dost, tak i my můžeme jet na kávičku do Azrou.

Než se dohrkáme do Meknesu, je čas oběda. Prodavač ve stánku před našima očima usekne kus hovězího visícího na háku a ogriluje nám bifteky. S plným břichem se mezi římskými vykopávkami ve Volubilis hned chodí lépe.

VOLUBILIS

21.4.2018 sobota

Prohlídka Fesu je s průvodcem jednodušší. Procházíme si hrad nad městem a medinu, protkanou stovkami křivolakých uliček s dílnami a obchůdky. Navštěvujeme keramickou dílnu, kde se vyrábí mozaiky a typická modrozelená marocká keramika. Těžká ruční práce, ale výtvory úžasné. Pokračujeme do koželužské výrobny šíleně zapáchající mrtvými zvířaty. Fasujeme větvičku máty, kterou si div nenacpeme do nosu.

Průvodce nás vleče do krámku s koberci. Snad si nemyslí, že nějaký koupíme? A šup, tři z nás si nesou přehoz přes gauč. Obchod s bylinkami a arganovým olejem bychom také vynechat neměli. Za chvíli jsme všichni pomazáni a ovoněni od hlavy k patě. Začíná veliké smlouvání a domů si vezeme lahvičky arganového oleje.

Už je po druhé hodině, konečně oběd! Krásná restaurace, přinášejí další a další misky s masem, zeleninou a kuskusem. Na rozloučenou s Marokem ještě zákusek a hurá do tepla v Čechách.