17.3.2024
Rozlámané a unavené se zhroutíme na první letištní lavičku, kde předstíráme skoro do devíti spánek. Hurá do víru Shenzhenu, zvaného také Silicon Valley východu. Dostat se ven není tak snadné. Celníci odcházejí, přicházejí, berou nám otisky, vyplňujeme podrobně dokumenty a nakonec se vynořujeme v opravdické Číně. Měníme peníze a metrem frčíme do centra. Ploužíme se hladové mezi paneláky, je vedro na padnutí. V malé jídelně se dobře naobědváme, ale chtělo by to kávu. Nikde žádná kavárna. Únavou nám padají víčka, když v parku konečně narazíme na příjemnou kavárnu s obrovskou knihovnou a dvěma na stole spícími hosty. Kafe tu asi nefrčí, plný park lidí a tady nikdo. Káva stojí dvakrát tolik co můj předchozí oběd, ale je tu příjemný chládek a dvě hodiny utečou jako nic. Posilněné lezeme na vyhlídku nad městem se sochou asi tatíčka Maa a desítkami veselých draků na obloze. Otevírá se fascinující výhled na výškové budovy s mravenci lidí po nimi.
Čekáme na setmění a světélkující mrakodrapy, ale je to jen takové bububu. Malé děti v metru i jinde na nás nepokrytě zírají a dospělí jen potajmu hází očkem. Odbavení na letišti probíhá bez větších komplikací, až na odpornou předraženou nudlovou polévku s játrovými knedlíčky. Jsme rády, že máme Čínu za sebou. Zvláště nám nedělaly dobře všudypřítomné kamery. Letadlo má hodinu zpoždění, ihned vysíleně usínáme. Ve Frankfurtu už jen najít stanoviště Flixbusu, 8 hodin do Prahy, do Podolí, do lékárny, DOMŮ.
16.3.2024
Ráno vyspáváme a dlouze snídáme. Na chodbě zahlédnu myšku. A není to myška, je to obří šváb. Bloudíme do tržnice nakoupit sušené mango, čerstvé ovoce, kešu a kávu. V hotelu finálně balíme a jdeme koupit lístky na vyhlídkovou jízdu po Hanoji. Trocha té kultury nezaškodí. Po půlhodině ve frontě zjistím, že je to fronta do loutkového vodního divadla. Tak znovu, jinde a lépe. Už za tmy si dopřáváme poslední kávu a mangové smoothie na balkonku koloniální kavárny. Bez masáže se také neobejdeme, ještě špízy, pivko Hanoj a přijíždí pro nás taxi. Ve dvě ráno se úlevně zhroutíme v letadle a v půl páté se budíme v Shenzhenu.
15.3.2024
Hledáme autobus do centra, pán na ulici radí číslo 1. Po pár minutách jízdy nám průvodčí oznámí, že jedeme na druhou stranu města. Tak proč řidič kýval? Ploužíme se do čtyři kilometry vzdáleného hotelu, když v tom zaregistruji krámek s kufry. V centru už jsme jich dříve viděly spousty, ale všechny byly na jeden brdo. Tady mají konečně i s obrázky. Domlouváme se Simčou strategii smlouvání, když v tom prodavač s úsměvem prohlásí česky: „Já vám rozumím.“ Kdysi prý pracoval v masokombinátu v Čakovicích. No aspoň se nám bude lépe smlouvat. Nakonec vlečeme tři kufry a pán nás naštěstí posadí do správného autobusu.
Je devět ráno a můžeme se vrhnout do víru nakupování. Nejdříve najít zlatnictví a vyměnit eura za dongy. Dle rady hotelového recepčního nacházíme brýlovou uličku, sice už ne tak levnou jako kdysi, ale pořád výrazně levnější než u nás. Dioptrie budou hotové za hodinu, tak si na procházce při čekání kupuji parádní flaušový kabát. Abyste rozuměli, tady totiž vedou oblečení mé velikosti. Radost nakupovat. Zato 170 centimetrový čahoun Simča se moc nechytá. Vyzvedáváme patery brýle, nákup stvrzujeme skvělou kávou s jogurtem, vše odhazujeme v hotelu a vyrážíme na večeři. Ulice vypadají jinak než přes den. Z centra je pěší zóna plná stánků, vřava tisíců lidí, na každém rohu někdo zpívá nebo hraje divadlo, všude se debužíruje. Sedáme na ulici na pidižidličky, objednáváme salát z papáji a další vietnamské speciality. Necháváme se pohltit křikem, lomozem a vůněmi města. U jezera tančí vietnamské ženy na anglické šlágry, což mě samo sebou nenechává v klidu a musím se přidat. Snažím se neúspěšně napodobit jejich kreace, hopsám jak králík a jsem šťastná. Před jedenáctou se uondané dobrouzdáme do hotelu a padáme za vlast.
Vietnamu vládnou pudli.
14.3.2024
Nevstáváme, nespěcháme. Jsem nějaká poštípaná, co to může být? Simča se mnou spala na jedné posteli a nic. Jenže ona byla nabalená a já jen v košilce. Venku hustě mží, přesto vyrážíme na mopedu do centra, odkud se vyplouvá do jeskyně Phong Nha. Loď pro 20 osob máme jen pro sebe a plujeme proti proudu smaragdové řeky k jeskyním. To ještě netušíme, že nás čeká snad tisíc strmých schodů do jeskyně. Odměnou je tichá samota uprostřed obřích krápníků. Dole opět nasedáme do loďky, kde nás v obří punkevní jeskyni pohltí černá řeka. Zpět šlapeme pěšky mezi osvětlenými krápníky a kocháme se celou tou skalní krásou. Na žádnou ochranu krápníků se zde nehraje. Každý si může sáhnout.
K obědu usedáme v městečku v hospůdce s výhledem na řeku. S plným břichem pomalu projíždíme městečkem, když zahlédnu nápis „masáž“. To musíme! Usmlouváme cenu na 250 Kč za hodinu a masáž je opravdu very strong. Jsme jako znovuzrozené, ale ještě nehtíky a něco dobrého k večeři. Cestou do ubytka míjíme betonový obrovský totem. Na počest koho asi? Prozkoumávám hřbitov s honosnými obrovskými hrobkami, že by dům vyšel levněji. Večer nás vyzvedává elektrické autíčko a veze k autobusu. Jenže prší a ono je ze všech stran otevřené a místo předního skla má jen igelit bez stěračů. Zaplatily jsme si VIP luxury bus a konečně ho také máme. Místo tří řad postelí jsou zde pouze dvě s širokými dlouhými lůžky a dokonce i se záchodem. Radši před cestou zaběhnu na ten normální, jenže když se vracím k autobusu, začíná se rozjíždět. Běžím, volám a Simča ho zevnitř brzdí. To jsou nervy todleto. Uondané usínáme, probouzíme se a znovu usínáme, abychom po sedmé ráno vystoupily v Hanoji.
Že bych přivezla vnoučkovi? :-)
Betonový totem
Obrovské honosné hrobky, cca 6m dlouhé.
13.3.2024
Simča se mě každý den ptá, co je za den. Asi se těší domů. Dnes v noci jí neudělalo dobře ležení na tvrdém polystyrenu a já se přemlouvala, ať nejdu znovu zvracet. Snídaně opět bohatá, já smutně polykám suchou palačinku s banánem. Nosiči balí stany, spacáky, karimatky, veškeré nádobí a vše přesouvají k vyčištění a vyprání do města. Prý se to dělá po každém pobytu. Pomalu se přesouváme k jeskyni Mada Valley. Cesta se hodně houpá a je kluzká. Simču na příkré stezce přidržuje jeden z průvodců. Po skále stoupáme k jeskyni a ve vestách se noříme do podzemní řeky. Snažíme se vyhnout silnému proudu, čelovky prosvětlují tmu. Sedíme tiše ve tmě a někdo začíná zpívat. Ostatní se přidávají a jednu dávám k dobru i já.
K obědu zatím kuchaři připravili pečené kuře a vepřové, které balíme se zeleninou a nudlemi do rýžového papíru. Za chvilku jsme na silnici u minibusu, odvážejícího nás zpět do ústředí, kde se loučíme. Ale přece se nebudeme celé odpoledne válet! Sedáme na kola a vyrážíme okouknout městečko. Domů jedeme až se setměním a doufáme že nás nikdo nesrazí.
Na závěr cesty nás čeká vychlazené pivko.
Náš hotýlek
12.3.2024
Budíme se v sedm, Simča si na svůj rozbouřený trávicí systém objednává palačinky, aby aspoň něco snědla a přinesou jí smažené? Tak se holt zase obětuju. V osm nás vyzvedávají týpci z agentury Jungle Boss a frčíme, jak říkají, na ústředí. Tam napodepisujeme stohy papírů, sbalíme nejnutnější a s dalšími dvěma páry z Anglie, Nizozemí a Belgie vyrážíme do džungle. Zprvu jedeme dodávkou po pověstné Hočiminově silnici a dál už šlapeme blátivou stezkou a ž k Elephant cave. Sestupujeme do útrob jeskyně, na hlavách helmy s čelovkami a rukavice. Sešplháváme níž a níž, v tichu usedáme a pohlcuje nás tma. Kdyby ostatní nebrebentili, byla by to mystická chvíle. Nahoře čeká vyčerpaná pospávající Simča a skromný oběd.
Při návratu na silnici lítám bezúspěšně s foťákem za pestrobarevnými roji motýlů, načež se noříme zpět do hustého podrostu džungle. Brodíme se obutí a oblečení průzračnými potoky plnými pijavic. Jedna pěkná po mě leze, ale jsem ve střehu. Přicházíme na tábořiště, kde stojí plně vybavené stany a zdálky se leskne blankytně modrá hladina jezírka. Plavu v průzračné vodě, mladí skáčou ze skály nad jezírkem, někdo si dává na zahřátí čaj, někdo kávu. Už když ji piju, cítím, že je něco špatně. Ale stejně jí dopiju. Žaludek začíná bolet téměř okamžitě. K večeři kuchaři servírují několik chodů vietnamských specialit, ale my se Simčou jen uždibujeme. Bolest se stupňuje, místo veselého večera při hraní karet jdu spát. Stejně v sobě nakonec jídlo neudržím.
Noc na lavici.
Elephant cave
Takových dobrot a my skoro nic.
11.3.2024
V šest ráno vyskakujeme jako srnky a venku poprchává. I přesto po půl sedmé vyrážíme na mopedu opět k Trang An. Skoro nikdo tu není, jupíí. Asi proto, že je pondělí. Ještě s mladou Korejkou naskakujeme do pramičky, kterou rozmáchlými pohyby vesel řídí starší paní. Připlouváme k malému chrámu a poté se noříme do kilometr dlouhé pukliny pod celou horou. Chvilkami se v loďce hrbíme, aby nás nízký strop neuhodil do hlavy. Až mystické ticho ruší jen pleskání vesel o hladinu. Čistá krása. Následují další chrámy a otevírají se další skryté vchody do nitra hor. Skoro po třech hodinách vystupujeme na břeh a pelášíme pro motorku. Simča se několikrát prohledává, klíčky nikde. Schlíplé píšeme majiteli. Bohužel náhradní klíčky nemá a musí sehnat zámečníka. Do ubytka musíme dojít pěšky. Fotíme pro majitele místo, kde motorka stojí, když vedle vyjíždí mladý cizinec na mopedu. Po vylíčení situace si nás za sebe posadí a za chvíli ve třech drandíme k našemu hotýlku.
I když je skoro poledne, teprve snídáme. Simča si jde lehnout a já čučím do mobilu. Naštěstí do mne šťouchne, že bych se mohla aspoň projít a tak jdu. Vylézá sluníčko, nakukuji do zahrádek u cesty, šplhám po skále k malému chrámu na řekou, vyhýbám se motorkám a užívám si den. „Doma“ si dokonce zaplavu v bazénu, jaké je po dlouhé době teplo. K tomu mangové smoothie, co víc chtít? Majitel nepřijíždí, účet platíme jeho paní a o klíčkách na motorku se nikdo nezmiňuje. Vyzvedává nás taxi a veze na noční lehátkový autobus do Phong Nha. Autobusů je tu víc, ale my si předplatily za VIP luxury. A prd! Pořadatel, co cpe turisty do správného autobusu a na všechny hrozně křičí, nás odnaviguje k obyčejnému spacímu busu, žádné VIP. Že by nás někdo podfoukl? Simča spí nad kolem a já přímo za řidičem a jeho kumpány. Nejen že hulí jednu za druhou, hlasitě se baví, k tomu ještě pořád troubí. Místo ve čtyři ráno, vystupujeme v setmělé Phong Nha už ve dvě. Dávám do navigace Jungle Boss a ťapeme tmou k ubytku. Jenže kdo má vědět, že existuje i Jungle Boss homestay na opačné straně městečka? Téměř po sedmi kilometrech se doškobrtáme na ubytko a steleme si venku na lavici. Recepční chce zaplatit. Jako za spaní na lavici? Ztichne a nechá nás být. Simče je zima, já mám naštěstí hedvábnou vložku do spacáku a teplou bundu.
Náš zachránce
Odjezdy autobusů
10.3.2024
Po osmé ráno frčíme na mopedu na lodičky v Trang An. Tedy frčíme. Zrovna nás předběhli dva běžci a nedaří se nám je dohnat. Ale na silnici to postrach silnic Simča rozpálí i na 40 km v hodině. Čeká nás šok. Před deseti lety jsme tu byly s Klárkou v devět ráno mezi prvními a teď není přes stovky hlav vidět pokladnu. Poslušně se řadíme do fronty a když se za hodinu a půl ocitáme metr před pokladnou, na dvě hodiny pro velký nával na loďkách zavírají. Chvíli nevěříme vlastním očím a pak to vzdáváme. Když vidíme kroutícího se hada desítek pramiček po řece, přechází nás chuť.
Jedeme navštívit největší budhistický palácový komplex ve Vietnamu Bai Dinh. Lidí tu je sice také dost, ale proti masakru v Trang An se cítíme osaměle. Komplex o rozloze 550 ha je složený z mnoha chrámů a pagod, první byly postaveny roku 1136. Přesouváme se zde, jak řekl náš pan domácí, „elekika“, malými elektrickými vozítky. Nekonečná zlacená chodba s pěti sty rozesmátými mudrci v nadživotní velikosti ústí do chrámu s obrovským zlatým Budhou, kolem nějž lidé pokládají obětiny, včetně peněz. Jde o falešné peníze, které lze pro takovou příležitost zakoupit. Uondané vstupujeme do další velké místnosti s mnoha lavicemi a hned se k nám vrhá slečna se škopkem zeleného bylinkového nálevu. Máčíme nohy v horké vodě a sbíráme síly k poslednímu výstupu do nejvyšší pagody v Asii. Měří 100 m, 13 pater a naštěstí jezdí nahoru výtah.
Ve tři přidrandíme hladové do ubytka a není tu živáčka. Simča se nakonec odhodlaně rozhodne dojet do 15 km vzdálené optiky, kterou jsem registrovala včera při příjezdu do Ninh Binh. Máme kliku, v neděli odpoledne jsou silnice liduprázdné. Jenže v optice nic moc nemají a navíc je drahá, takže můžeme frčet k domovu. Na zpáteční cestě míjíme prodejce mrtvých koz rozmístěné podél silnice. Tento kraj je pověstný svými kozími specialitami. Kozy vypadají hrůzostrašně, usmívají se a mají díru v krku. Občas u nich zastaví zájemce, prodavač jim kus odsekne a jede se dál. Doma si dávám k večeři výbornou rybu v rajčatové omáčce, spring rolls a ovoce. Do Simči se vejdou tři mrňavé spring rolls a jdeme na kutě.
Náš domeček pod skálou.
Koza kozenka
Hřbitov
9.3.2024
Venku mží a Simčino zdraví se nelepší. Jelikož odjíždíme až odpoledne, vyrážím na výlet do Cat By sama. Stojím hodinu a půl na silnici a čekám na růžový autobus. V mém směru žádný nejede. Pán z protějšího domu mi oznamuje, že musím na zastávku na protější straně. Ona tu je nějaká zastávka? Kluk stojící vedle mne mi ukazuje foto z dnešní bouračky růžového autobusu kousek odtud. Všechny autobusy to objíždí jinudy, a proto se nastupuje v protisměru. No je toto možné? V deset jsem ve městě, courám po kolonádě se smaženým banánem v ruce, nakupuji ovoce a bagetu na odpoledne a pomalu můžu frčet nazpátek. Ještě usmlouvám cenu za zimní bundu a zamává mi nevěsta se ženichem. Zatím se Simča kurýruje, ale moc se jí to nedaří.
V půl jedné se loučíme s chatičkou i bazénem, ve kterém jsme nesmočily ani nohu a minibusem míříme do Trang An. Řidič aspiruje na Fitipaldiho. Snaží se předjet všechno co má kola, zleva, zprava, v protisměru. Sedíme vedle něj, občas zaryju nehty Simče do dlaně nebo zavřu oči. Za námi sedící parta Francouzů vydává neartikulované zvuky. Jestli tohle přežijeme…
Chvilka na vydechnutí při zastávce na občerstvení. Prodavačka nám místo 200 Kč vrací dvacku, ale Simča je ve střehu. Když paní zpovzdálí sledujeme, snaží se stejně okrást každého zákazníka. Večer přijíždíme do Trang An, do bungalovů pod obrovským masivem skály, samozřejmě s bazénem. Nedůvěřivě koukáme na skálu a domečky krčící se pod ní. Snad to dnes ještě vydrží. K večeři výborné čerstvé spring rolls. Simča v osm upadá do mdlob, já vydržím s deníčkem do desíti.
foto z bouračky
Uplakaný den
8.3.2024
Ráno to není lepší, ale výlet do džungle nechce vzdát. Jde nás pět, průvodci nerozumíme ani slovo, protože vietnamská angličtina zní dost děsně. Na úvod musíme zkouknout muzeum vycpaných a naložených zvířat, z nichž většina už tu nežije. Je to moc „pěkná“ podívaná. Betonová cestička džunglí se mění v pěšinku a ta posléze v kamenné stupně. Jde se hezky. Tedy mě. Simča plete nohama, nemůže popadnout dech, svírá jí dusivý kašel. Průvodce se ukáže jako opravdový gentleman. Vede jí za ruku a pomáhá při šplhání po schodech vydlabaných do skály. Další z party jí nese batoh. Nakonec těch deset kilometrů dojdeme.
Vesnička etnické menšiny Viet Hai vypadá spíš jako Matějská pouť. Všude fáborky, restaurace a ubytování. Po zaslouženém obědě je na řadě další bod programu. Okusování našich bosých plosek dravými rybičkami. Asi mají hlad, protože opravdu docela kousají. V restauraci dokonce nabízejí i perlové náhrdelníky. Růžové perly usmlouvám z 900 Kč na 600 Kč. No nekup to! Do přístavu frčíme na kolech, což je příjemná změna. Simču veze pán na mopedu, protože kolo není její silná disciplína. U mola přistává jeden parník za druhým, ale pro nás přijíždí maličká rozhrkaná rybářská bárka. K vodě máme blíž, než bychom chtěli, ale zato je to více autentické. Proplouváme vodními uličkami plovoucí rybářské vesničky, mezi barevnými dřevěnými baráčky, oprýskanými rybářskými čluny, štěkajícími psy a výstavními koráby. Po páté se vracíme domů, do tepla, za chutnou večeří a teplou postelí.
Naše lodička
7.3.2024
V osm nás vyzvedává auto a v Cat Ba se naloďujeme s dalšími 20 lidmi na naší obouchanou lodičku ze včerejška. Je pod mrakem a hodně fouká. Jsme sice nabalené, ale žádné vedro. Z vody se vynořují kužele kopců zátoky Halong Bay, kamenné želvy, skalnaté hrady, každý může popustit uzdu fantazii. Simča se najednou začíná ošívat a posléze z rukávu vytahuje asi osm centimetrů dlouhou housenku. Nonšalantně jí hází přes palubu. Kotvíme i s dalšími loděmi u pontonu, nasedáme do kajaků a pomalu proplouváme skalními tunely. Objevujeme další a další ukryté průchody jeskyněmi. Po dvou hodinách nás ruce bolí od pádlování a rády se vracíme na loď, kde nás čeká opulentní hostina. Po hostině koupačka? Simča se chystá pokořit Tichý oceán, ale když ze žebříku smočí nohu, rychle si to rozmyslí. No, když už mám na sobě ty mokré plavky ze včerejška, tak tam vlezu. Tedy, zažila jsem teplejší vodu.
Poslední zastávkou je plovoucí rybářská vesnice. V sádkách se hemží rybí obři i jeden 80kilový veleobr. Vydržela bych je pozorovat hodinu. Honí se tu i tři psíci, prý odhání od ryb dravé ptáky. Paradoxně, pokud není období dešťů, rybáři si pitnou vodu musí kupovat. Než se dohrkáme do ubytka, je skoro půl šesté. Simče vůbec není dobře, pobolívá jí na průduškách a pokašlává. K večeři si objednáváme dušenou rybu a dost nás vyděsí, když přinesou krevety. Holt prawn není pražma. Ale slečna Linda nechává jídlo odnést a za chvilku máme na stole chutnou rybu. Je úžasná, dokáže zařídit nemožné a stará se o nás jak o mimina. Po večeři předvede, jak zpracovat dragon fruit a jelikož je fakt zima, rády zalezeme do pelíšků. Simča si šlehne paralen a doufá, že zítra bude líp.
Zapomenuté fotky ze včera.
6.3.2024
Vstáváme v půl sedmé, ale doma je teprve po půlnoci. K snídani spousta čerstvého ovoce, toust a máslo. Jsme trošku zklamané, ale slečna už vytahuje jídelní lístek a nechává nás vybrat z několika druhů vaječných dobrot. Omeletka se slaninkou nás rozradostní tak, že si pro nás řidič minibusu na ostrov Cat Ba musí dojít až do jídelny. Po podlaze si to překvapivě rychle metelí obrovský šváb, ale Simča je rychlejší. Dup a má to za sebou! Šváb.
Ulice Hanoje v sedm ráno žijí čilým ruchem, všude na židličkách snídají pho dospělí a děti jdoucí do školy. Auta i motorky splašeně troubí a silnější vyhrává. V Haiphongu přesedáme na trajekt, na ostrově pak na autobus, který nás vysazuje v maličké vesničce na ostrově Cat Ba, kde už čeká milá slečna Linda z homestay. Máme tak nádherné ubytování, že se mi nikam nechce, ale dobrodružství nečeká. S Lindou domlouváme výlety na příští dny, když na zadní straně katalogu zahlédnu nabídku výletu za světélkujícím planktonem. O fluoreskujícím planktonu vím už z domova, ale nikde jsem nenašla spojení na cestovku. Linda jde volat, ale upozorní nás, že k pozorování planktonu je třeba určité počasí a zúčastnit se může jen omezený počet 15 osob. Jupíí, za dvě hodiny odjezd!
Simča skáče na motorku. No dobře, leze na motorku a zkouší, jestli si ze svých patnácti let pamatuje, jak se řídí. Má růžovou helmu se Sněhurkou, já oranžovou se Spidermanem, ať každý vidí, s kým má tu čest. Průměrnou rychlostí 40 km v hodině se řítíme po liduprázdné silnici do centra Cat Ba. Šlapeme na vyhlídku nad městem, ze které není nic vidět a už abychom se vracely, pokud chceme včas vyrazit za světélkujícím planktonem.
Po třetí odpoledne už frčíme minibusem s dalšími 13 lidmi do přístavu. Proti nám se všechny lodě vracejí, jen my míříme na moře. Průvodce je fajn, jen ho trochu vyvádím z míry svou připraveností. Rozdává nepromokavé vaky na věci a já vytahují svůj z domova. Rozdělí mezi nás čelovky, mám svou. A ručník? No jasně, že mám. Kotvíme mezi skalními homolemi u pontonu s přivázanými kajaky. Ladíme se Simčou formu a hladina Tichého oceánu se barví do růžova zapadajícím sluncem. Se setměním sedáme znovu do kajaků a s průvodcem vyrážíme na temné moře. Vesla potichu pleskají o hladinu a ponenáhlu se kolem nich začíná šířit stříbrné světlo. Dlaně vířící ve vodě za sebou zanechávají závoje hvězd. Do chladné vody se nořím jen já a jedna slečna. Pohlcuje mne tma a já se vznáším v tekutém stříbře tisíců jiskřiček fluoreskujícího planktonu. Jsem vůbec na Zemi? Nebe s hvězdami nade mnou a závoje hvězd pode mnou. Ale všechno jednou končí. Naštěstí máme hlad, a tak se rády necháme zlákat vůní večeře. Do peřin padáme skoro o půlnoci.
Mangový salát
Tomu se říká benzínová pumpa.
Trénink
Škola, všechny školy i školky vypadají moc pěkně.
A můžem vyrazit.
Plovoucí vesnice
Škeble
Vlastní fotky nemáme, mobil to nepobral.
Večeře na lodi
3.3.2024 – 5.3. 2024
Cesta do Vietnamu vede přes noční autobusák na Florenci, ospalý ranní nehezký Frankfurt a čínský Shenzhen. Přestože v Shenzhenu zůstáváme v transferu, procházíme znovu přísnou kontrolou a musíme vylít všechnu vodu. Pro všechny přilétnuvší cizince je zde jedna přepážka s jedním zoufalcem. Když máme všechny náležitosti za sebou, čtyřhodinová rezerva se smrskne na hodinu a půl.
Před polednem se úplně hotové vypotácíme na letišti v Hanoji, kde je zataženo a příjemných 30 °C. U nás je o šest hodin méně. Nacházíme klenotnictví, kde za dobrý kurz 27 Kč za Euro měníme eura za dongy. Ulice staré Hanoje bývaly dříve rozděleny podle cca 50 cechů a rozdělení vydrželo až do současnosti. Cestou k hotelu procházíme uličkami náhrobních kamenů, milionů knoflíků, zlatou uličkou, uličkou sportovního oblečení, domácích potřeb a bambusů. Nasáváme vůni jídla, smogu, troubení, cvrlikání ptáků v klecích v ptačí uličce, míjíme jedlíky na maličkých židličkách. Při přecházení silnice se zhluboka nadechneme a chytneme za ruce. Hlad dohání i nás, neodoláme a ve špinavém bistru si pochutnáváme na polévce s tenkými proužky vepřového masa, vaječnými nudlemi, taštičkami plněné čímsi, nechybí krevetka, vejce, pár houbiček a spousta zelené trávy. A je to stráášně dobré. Nakukujeme do obchůdků a vybíráme, co si při návratu všechno koupíme. Ucucáváme typickou vietnamskou silnou kávu se salkem a zmrzlinou a z balkonku v kavárně sledujeme šílenou vřavu na kruhovém objezdu, do kterého vjíždějí motorky z protisměru, rikši s obtloustlými turisty a některé stařenky ho berou jako vítanou zkratku. Zázrakem se nekoná žádná bouračka, a tak se můžeme v klidu odebrat do obrovské tržnice, okouknout nabídku kufrů. S obrázkem žádný nemají.
Vítá nás jezero Navráceného meče s rudě osvětleným mostkem vedoucím na ostrůvek k malému chrámu zasvěcenému želví bohyni, která na svém hřbetě vynesla kouzelný meč pro císaře, díky němuž vyhrál válku. Couráme vlahým večerem po nábřeží, kocháme se starobylými budhistickými chrámy a pozorujeme tančící skupinku vietnamský žen. K večeři zhltneme na ulici kuřecí špízy a palačinku s čokoládou a banánem. Dokonce si povyprávíme česky s klukem, který v Čechách deset let žil. Uondané se dobelháme do hotelu a padáme do bezvědomí.
Takové krásné pantoflíky, no nekup to!
Spadne, nespadne?
K čemu slouží chodníky? No přece k parkování. Lidé chodí po silnici.
