25.9.2022 neděle
Sedím v baru spojeném s recepcí a doufám, že mě tu nechají. Do rána nezamhouřím oko a v půl páté se vypotácím do deště. Ulice nejsou kupodivu pusté. Většinou potkávám více či méně nametené mladé muže. Na zastávce se nás sejde asi dvacet a tradá na letiště. Po odbavení ihned usínám a vzbudím se akorát abych nastoupila do letadla.
Když se po dvou hodinách probírám v Mnichově, neumím si představit, že tu strávím dalších deset hodin. Spraví to silná káva, vlakem se přemísťuji do centra a jdu se kochat. Dav houstne, co se děje? Břeskná muzika se přibližuje. Oktoberfest??? Karma mě opět dohnala, a já si užívám den mezi tisíci lidmi. Vrátit se večer na letiště je hračka a teď už jen domů, zpátky do reality.
Celkem: 403 km
Za 13 dní v horách: 331 km
Průměr za den: 25,5 km
Převýšení celkem: 14 049 m
Převýšení za den: 1 080 m
24.9.2022 sobota
Ráno se v hostelu královsky nasnídám a v dešti vyrážím za kulturou do Guggenheimova muzea. Na modernu jsem nikdy moc nebyla, uvidím, jestli se to za ty roky změnilo. Samotná budova muzea evokuje blyštící se obrovskou loď a před ní stojí 20 m vysoký pes porostlý květinami. V prvním patře jsou různé skulptury, vše je to hravé a vtipné. Druhé patro je zavřené a ve třetím to přichází. Andy Warhol tu má dva obrazy, slibovaný Kupka tu není žádný. Černé plátno a dole bílý flek s názvem „Mastná skvrna“? Následují další podobné kousky, ale cítím velký posun. Dřív by mě to nasralo, teď mi cukají koutky, zvlášť když vidím lidi, jak si tu krásu fotografují z centimetrové vzdálenosti.
Omámená opouštím muzeum a vydávám se hledat svůj včerejší kebab. Vždyť to bylo tak jednoduché! Hustě prší, ale je teplo na kraťasy. Odpoledne se schovávám před deštěm do archeologického muzea. Zajímavá expozice, včetně 3D reality, kdy se plazím jeskyněmi a prozkoumávám starodávné malby na stěnách. Jsem tu úplně sama, až po dvou hodinách se objevují další dva zoufalci.
Kolem nábřeží fandí zástupy lidí. Běží se tu mistrovství Evropy v triatlonu. Tak proto nebylo nikde volné ubytování! Při příjezdu do Španělsku byl v Irunu festival, teď při odjezdu závod. Ještě koupit jídlo na cestu a procházkou zpátky do hostelu. Informace, že se letiště v Bilbau na noc zavírá, není zrovna příjemná, raději si přikoupím ještě jednu noc v hostelu, i když budu vstávat ve čtyři ráno. Recepční mě vyvádí z omylu. Nemají žádný volný pokoj a když se dívám na další možnosti ubytování, vše je od pěti tisíc výše. Začínám se bát, že budu muset strávit noc na ulici.
24 km
Gogenheimovo muzeum
Obraz s názvem Mastná skvrna
Fajn hostel
Bohatá snídaně
23.9.2022 pátek
Ráno s hodinovým předstihem dorazím na autobusové nádraží. Tuším, že
nalézt správné nástupiště, bude problém. Cestou pozoruji vyprahlou smutnou
krajinu a až před Bilbaem se začínají objevovat zelené lesy a kopce. Než dojdu
na ubytko, jsou tři odpoledne. Na recepci dostanu kartu od pokoje, vlezu do
výtahu, zmáčknu knoflík a nic. Chci ven, nejde to. Mačkám zvonek, ozve se cosi
španělsky. Výtah zhasne. Na konci své cesty zemřu potupně ve výtahu?
Nadskočím a výtah se otevře. Recepční mi zapomněla říct, že musím nejdřív
přiložit kartu a pak zvolit patro.
V jemném dešti brouzdám po staré čtvrti. Jedla jsem v osm, jsou čtyři,
žaludek žadoní. Chci konečně okusit tapas, ne jako včera. Volím dvě obložené
pidi houstičky s trhaným masem a malé pivo. Což o to, dobré to je, ale stálo to
sedm eur a hlad mám furt. Spraví to gyros u Turků. Ale proč mě ten kluk
z kebabu honí? Jejda, můj mobil, díky. Uchozená padám v devět na palandu ve
sdíleném pokoji.
Můj hostel v centru
nádraží v Zaragote
Malý bar v suterénu. Kdo by hádal, že tu budu muset strávit noc.
22.9.2022 čtvrtek
Noc pod stanem byla výživná a naštěstí poslední. Mám na sobě úplně
všechno kromě bundy. Bedra obtočená šátkem a vycpaná ručníkem a čepicí. Na
dýchání jen štěrbinka a stejně se chlad proplazil do všech částí těla. Jdu si dát
horkou sprchu a po snídani sestupuji posledních 10 km do Torla-Ordesa. Hory
se loučí slunečným počasím, které s dneškem končí.
Procházím si starobylé městečko na skále a zkouším najít hospodu, kde
mají tapas. Prý ho musím ochutnat. Konečně, zastrčený malý bar, objednávám
si, a dostávám bramborovou omeletu. Tak nějak jsem čekala víc, ale hlad je
hlad. Vylepšuji si chuť posezením u kávy na dvorku malé kavárny. Sbíhám
k nádraží, kde musím ještě přebalit batoh. Kde je pláštěnka na batoh? Asi mi
vypadla cestou. A já se tak radovala, že jsem letos nic neztratila.
Autobus sjíždí klikatícími se silničkami do údolí, ohlížím se, dokud hory
nezmizí z dohledu. V Sabiňánigu přestupuji a do Zaragozy přijíždím až v osm
večer. Zděšeně zjišťuji, že zítřejší odpolední bus do Bilbaa je obsazený. Jediný
přímý spoj jede zítra v deset, takže si Zaragozu neprohlédnu. Za tmy se
dotrmácím do hostelu, ale město si ujít nenechám. Pan recepční mi
pantomimou popisuje cestu do centra, snad trefím.
Je nádherný letní podvečer, lidé posedávají venku u sklenky vína. Po půl
hodině přicházím k Bazilice del Pilar a zůstávám stát v úžasu nad její
majestátností a krásou. Podle pověsti ji nechal postavit Svatý Jakub šířící ve
Španělsku křesťanství. Na stropě jsou malby od Francesca Góji, ale ty uvidím
snad někdy příště. Původně římské město bylo po roce 714 osídleno Araby, ale
žili tu pohromadě i křesťané a Židé. Nejkrásnější ukázkou arabské architektury
je palác Aljaferíja z 11. století. Včetně katedrály La Seo stojící na místě někdejší
mešity, jejíž některé zdi se ještě dochovaly, patří mezi památky chráněné
UNESCO. Chodím omámeně mezi vší tou nasvícenou krásou a doufám, že tu
nejsem naposledy. Před jedenáctou jsem v hostelu, i když chvilku hledám tu
správnou uličku a nejdou mi otevřít dveře. Noc se tváří klidně, než mě probudí
hluk z vedlejšího pokoje. Hlasitá hádka, ječivý ženský hlas a cvaknutí mé kliky u
dveří. Srdce se rozbuší, ještě že jsem zamčená.
24 km
Zaragoza stojí za vidění
minaret
Torla
Rozloučení s horami
Ručník na měsíc
21.9.2022 středa
Budí mě hlasitý prd pána pode mnou. Jde to chudák řešit na toaletu, jenže ta je umístěna uprostřed pokoje a místo dveří lítačky. Vyrážím po bohaté snídani šest kiláků k dalšímu kempu, rychle stavím stan a dál jdu nalehko. Úplně se vznáším. Volím cestu kolem vodopádů. Samozřejmě neodolám a do jedné tůňky se ponořím. Na památku postavím obrovského trpaslíka a uháním dál.
Jelikož je Torla-Ordesa velice turistické místo, potkávám desítky lidí. Dnešní den je poslední v Pyrenejích, kochám se úchvatnými stolovými horami zbarvenými do oranžova a mrzí mne, že tam nahoru už nevylezu. Moc si přeju se sem vrátit a cestu dokončit. V kempu jsem před sedmou, začínám kuchtit večeři, když najednou uslyším za zády své jméno. Dinny a Gary??? Radostně se objímáme, zvu je na pivo. Sedíme, smějeme se, vyprávíme si a jsem rádi, že se máme.
37 km, 983 m převýšení
Moji souputníci, Ginny a Gary
Kemp Bujuaruelo
20.9.2022 úterý
Ráno nás čeká královská snídaně, i když pan domácí zaspal. Dnes se šlape samo. Tělo je odpočaté a tisícovku nahoru vyběhnu ani nevím jak. Jenže mě se odtud vůbec nechce! Jak se mi dny krátí, snažím se zadržet čas. U jezera krmím rybičky zbytkem housky, u druhého stavím z kamínků pajduláka a pozoruji sviště.
Pak mi hoří za patami a v kempu de Bujaruelo jsem až v půl sedmé. Mé obavy, jak se z hor dostanu zpátky do Bilbaa, rozptýlí paní recepční, když mi zjistí všechny spoje. Mám zase sdílený pokoj, ale je nás tu spousta. Když si zuju boty, je to běs. Žádný chlap tady na mě nemá. Ty ponožky budu muset vyhodit. Už jsem profík, prášek na spaní, super ucpávky a koncert může začít. Hlavu mám těsně pod střešním okýnkem a poslední co vidím, je černá obloha s tisíci světýlky hvězd.
24 km, 1034 m převýšení
19.9.2022 pondělí
Dobře jsem se připravila. Prášek na spaní a ucpávky přehlušily koncert linoucí se z hrdel některých pánů. Snídaně je skromná a po osmé už jsem na cestě. Dohání mě mladý kluk a hned se ke mně hrdě hlásí. Je to Paul z Paříže, z druhého dne mého putování. Naše trasy se tu jen protínají, on jde těžší variantu. Objímáme se, sdělujeme zážitky a jsem hloupě šťastní, že jsme se potkali. Poslední společné foto a v rauši ztrácím cestu. Než ji najdu, uplyne půl hodiny.
Pěšina vede údolím, přeskakuji potoky a říčky, kochám se vodopády. Stoupám úzkou stezkou po srázu plného hnědočerného kamení podobného lávě. Posledních pár desítek metrů do Pekelného krku (v překladu) je fakt pekelných. Nedívám se dolů a ručkuji po laně. Nahoře mě čeká úchvatný pohled na horské štíty obklopující modré jezero. Potkávám další výletníky, je fajn vědět, že by moje tělo někdo našel.
Sestupuji opatrně krok za krokem, šotolina ujíždí pod nohama a pode mnou příkrý sráz končící ve vodě. Dnes ale nespěchám. Míjím jedno jezero za druhým, ze skal padají desítky vodopádů a mezi nimi se klikatí háďata potoků. Na chatě Bachimana se nacpu vajíčky se slaninou a peláším podél vodopádů do Baňos de Panticosa. U průzračné tůně neodolám, odhazuji batoh i šaty a nořím se do ledové vody. Suším se na vyhřátém kameni, pozoruji pěnící se vlny, až se mi chce z té krásy brečet. Po šesté jsem na chatě Casa de Piedra, večeře je v osm. Raději se najím ze svých zásob a zalezu si na pokoj, kde jsem k mému překvapení sama.
16,6 km, 783 m převýšení
Paul z Paříže
Vlevo naše horská bouda
snídaně
Stoupám do Ďáblova krku, vlevo řetězy
Kterým směrem máte jít? Správná odpověď: doprava. Vlastně do zatáčky.
Koupačka ve vodopádu
Dnešní den je ve znamení jezer a vodopádů. Voda se zbláznila a je všude kolem.
18.9.2022 neděle
V noci mě budí kroky a funění za stanem. Srdnatě se jdu podívat a ona to stračena. Asi jsem jí obsadila flek. Díky ní ale vidím nebe plné zářících hvězd.
Večer jsem si přilehla trubičku k vaku na vodu a ráno mám ve stanu louži, v ní mokrý batoh a kus spacáku. K snídani zase jenom chlorela a rozinky. Odměna bude až na kopci za dvě a půl hodiny. Kolem mne sviští svišti a když se vydrápu k jezeru, piknikují tu mraky lidí a stanů jak v kempu. Najím se, vysuším stan i věci a frčím z kopce do Formigalu. Je mi jasné, že kamarády už nepotkám, mám náskok několika hodin. Proti mně se vleče potetovaný motorkář celý v kůži s podsaditým pitbulem a než se naděju, už se vracejí. Pejskovi se asi líbím, udělá hop a opře své zablácené tlapy o můj bok. Abych nevypadala blbě, rozběhne se a obtiskne mi i ten druhý. Je fakt, že už moc nevoním, ale na dálku to nebylo poznat. Teď už jsem homeles se vším všudy. A páníček?
Cesta do Sallent de Gállego je jedna velká silniční nuda. Zkouším stopovat a jakmile se obrátím k prvnímu autu obličejem, zašlápnou brzdu a už se vezu. Milí Holanďané s pejskem mě vysazují v centru, ušetřila jsem dvě hodiny chůze. Rozhlížím se po hospodě…. Dinny a Gary??? Objímáme se, a nechápeme. Včera zůstali ve městě a dnes to zase vzali zkratkou. Stačila vteřina a minuli jsme se. Městečko je plné otevřených restaurací, jenže my máme kliku na „ochotnou“ servírku, a na jídlo čekáme hodinu. A to se Gary snaží mluvit španělsky.
Jelikož chci zítra přejít sedlo s děsivým jménem „Cuello del Infierno“, ve čtyři odpoledne pokračuji dál k chatě Respomuso. Cestu na pět hodin dávám za čtyři, ale šlapu jako stroj. Jakmile něco přijme hlava, tělo poslechne. Obráceně to bohužel nejde. Těsně po setmění vcházím do chaty. Červánky barví oblohu, pode mnou se leskne hladina jezera a v kuchyni akorát servírují večeři. Totálně vyčerpaná si dávám zaslouženou polévku a radlera. Dnes sdílím pokoj s dalšími 18ti lidmi. To bude noc.
25 km, 1683 m převýšení
Altra jede :-)
Už se stmívá, ale stihnu to.
17.9.2022 sobota
V noci jsem sice spala jen v prádle, ale ledviny jsem si postupně zabalila do šátku a legín. A stejně to nebyla žádná hitparáda. V sedm ráno je pořád tma, ale vstávat se musí. K snídani hrst chlorely a rozinek a těším se na sváču u jezera. Vyrážím v péřovce a mrzí mne, že mám rukavice vespod batohu.
Po necelých dvou hodinách se otevírá pohádková scenerie. Průzračně modré jezero leží v duchnách mraků a kolem se špičatí mohutné horské štíty. Sedím na kopci, jím sýr, šunku s polystyrenem a pozoruji pobíhající pískající sviště. Scházím ze značky a sestupuji k vodě. Musím si aspoň sáhnout.
Pak už metu pět hodin v kuse do Candanchú, aby mi Gary s Dinny neutekli, jelikož si ráno přivstali. Candanchú je místní Špindl, je sobota a proti mně se valí davy turistů. Těším se na oběd a opět přichází zklamání. Všechno zavřené, pusto, mrtvo. Všimnu si malého baru s židličkami na terase. Není zamčeno a už se na mě směje milá paní a anglicky mě ujišťuje, že mají otevřeno. V jídelním lístku toho moc není, ale nabízí maso a salát. Cokoli! Přináší talíř plný výborného salátu, obložený malými vepřovými steaky, volským okem a hranolky. Jsem na vrcholu blaha, jak málo člověku stačí. Završím vše dortem a kávou, když do dveří vstoupí Gary a Dinny. Koukáme na sebe nevěřícně, nechápeme, jak jsem se dostala před ně. Oni si objednávají a já vyrážím napřed. Bar, který zel prázdnotou, je narvaný lidmi. A hele, na sloupku je mušlička, znamení, že i tudy vede cesta do Santiaga de Compostello.
Začínám stoupat k jezeru ve výšce 2200 m, ale spát chci níž, nemusela bych zimou vydržet. Kempuji u potůčku s kaskádami a jezírky. Dnes bude k dispozici i ledový bazén.
21 km, 850 m převýšení
Dinny a já
16.9.2022 pátek
Vstávám až po osmé a nikam nespěchám. Jako jediný host si objednávám k snídani vajíčka, tousty, i kávička a zákusek bude. Pak vykročit do slunce, kamínky křupají pod nohama a cesta ubíhá. Ze všech stran dotírají horské štíty a člověk je jednoduše šťastný. Šlapu do prudkého kopce, hory kolem mi berou dech. To samé zase dolů, a začínají se objevovat turisté. Jedna paní mi dokonce chválí angličtinu. Je hodná.
Po páté se blížím k malé noclehárně a kdo tam nestojí? Gary a Dinny? Vždyť zůstali za mnou! Včera si cestu zkrátili, když obešli ten obtížný úsek. Dochází nás další děvče, Vilemína z Nizozemí. Vilma a Vilemína, to půjde dohromady. Dinny s Garym mi nabízejí místo na nocovišti, ale jelikož se Gary pochlubil, že chrápe, s díky odmítám. Před námi se rozprostírá náhorní planina, skrz kterou meandruje říčka. Sbíháme s Vilemínou k vodě, už už začínám stavět stan, když k nám přicházejí dva mladí lidé a upozorňují, že jsme v národním parku a stan tu můžeme postavit až po setmění. Všechno cpu zpátky do batohu, a ještě kus cesty pokračujeme. Než uvaříme a umyjeme se v horském pramínku, je tma. Spíme ve výšce
1600 m, dnes teplo nebude.
22 km, 1170 m převýšení
15.9.2022 čtvrtek
Dobrá zpráva, ponožkožrout mi vrátil ponožku a přežila jsem. Vstávám do tmy a vycházím s čelovkou. Ne, že by se mi chtělo, ale po druhé hodině mají přijít bouřky a mě čeká namáhavý šestihodinový výstup do výšky 2045 m. Za hodinu se rozednívá, s radostí polykám kilometry i výškové metry. Už je to taková samozřejmost, že se každý den na cestu těším. Kolem mne se rozlévá ovčí moře, než dorazím k avizovanému jezírku pod horou Ezkaurre. Z jezírka je vyschlá louže a kde je značka? To nemyslí vážně, že polezu po skále? Pomalu šplhám, metr po metru, břichem přitisknutá ke stěně, hlídám si vždy tři body, které se jistí navzájem. Nahoře jsem psychicky úplně vyšťavená.
Sejít dolů do kempu v Zurize je legrace a stane se zázrak! Vaří!!! Objednávám si celé menu, salát, rybu, zákusek a pivo. Po týdnu s čínskou polévkou je to mana nebeská. Dnes se mi už nikam nechce, udělám si zero day. Bydlím na sdíleném pokoji, čímž se rozumí 40 postelí a já. Pod horkou sprchou rozpouštím únavu a stres.
Odpoledne posedávám u říčky, slunce hřeje do zad a čučím na tu krásu kolem. Spím na palandě pod střešním oknem, a několikrát za noc vstanu, abych se pokochala miliony hvězd nad hlavou.
16,5 km, 1200 m převýšení
Já a 40 postelí
14.9.2022 středa
Ponožka ze včerejška stále nenalezena. Vyrážím po snídani do slunečného dne, ale cestu mi zkříží hospůdka nabízející snídani. Dávám si kávičku s croissantem a mašíruju směr Isaba. Dnes mě čeká příjemná chůze do mírného kopce. Štíty hor se rychle přibližují a jsou tak hrozivé i krásné, až jsem celá naměkko.
To mě přechází při příchodu do Isaby. Historické městečko vypadá jak po morové ráně a když narazím na osamělého turistu, chce se mi ho obejmout. Konečně vidím otevřenou hospodu. Jíst chcete? Jste se paní zbláznila! Obědvám pivo a kávu a hodinu čekám, až ve čtyři otevře místní obchod. S jídlem už jsem na doraz a na vesnici nenarazím minimálně další dva dny. Mile mne překvapí široký výběr malého obchůdku. Nakupuji těstoviny, rýži, müsli a kousek sýra.
Venku potkávám Garyho a Dinny, dva Angličany, které jsem před dvěma dny opustila. Chvilku klábosíme, oni přespí v městečku a já jdu zakempovat o pár kiláků dále. Nacházím místo u potoka, hned vedle prašné cesty. To ještě netuším, že se tudy budou vracet davy lidí z výletu. Zvedá se vítr, místo je tak kamenité, že hodinu zatloukám kolíky, stan se nadouvá a hrozí spadnutím. Následuje ledová koupel a spočinutí. Jak já se těším, až půjdu zítra nahoru. Konečně hory!
Zaslechnu kroky. A další. Určitě mě někdo zabije, nebo se na stan vrhne medvěd! A najednou řach! Ze skály spadne těsně vedle mne balvan. Srdce se rozbuší hrůzou. V jedenáct to vzdávám a beru si prášek. Aspoň umřu ve spánku.
26 km, 820 m převýšení
Pyreneje v dálce
Blbé místo, hrozná noc.
13.9.2022 úterý
Ráno nezačíná nejlépe. Venku poprchává, balím ve stanu. Chybí mi jedna ponožka a jelikož mám jen jedny rezervní, je to problém. Vyházím celý batoh, nic. Musí tu přece být, včera večer jsem si ji svlíkla. Kde je láhev s vodou?
Vyrážím za deště, zvedá se vítr. Čím jsem výš, tím víc to se mnou hází a rve ze mě pláštěnku. Naštěstí se nořím do lesa na závětrné straně. Přestává pršet a vykoukne sluníčko. Fuj! Na cestě přede mnou se plazí zmije. Potkávám stejného zoufalce, který jde opačným směrem, takže pozítří končí v Irunu.
Humor mě rychle přechází, když vylezu z lesa na širokou otevřenou pláň. Vítr si se mnou dělá, co chce, šněruji ze strany na stranu, zapírám se hůlkami a bojuji o každý metr. Skrčená za dobytčí ohradou svačím a pak ztrácím cestu. Nutno říct, že značení GR11 je super, na každé křižovatce jsou křížky, kam ne a značka správným směrem. Jenže mapy na Seznamu nejsou občas aktuální, a tak se stane, že červená zmizí. Ale stačí, když pokračuji podle mapy v telefonu a červená se časem objeví. Cesta se začíná svažovat do údolí, vítr pomalu ustává, ale obloha tmavne. Pár minut před Ochagavíou mě smetou kroupy. Místo pěšiny potok, boty jsou durch.
Městečko je jako z pohádky, potkávám i pár turistů. Paní v informacích mi doporučuje výbornou restauraci. Hezky se usadím, přeložím si do telefonu jídelníček a s vybraným menu kráčím za číšníkem. Cosi spustí a pak mi na lístek napíše, že vaří od 20,30 hod. To už, milej pane, budu spát! Balím saky paky a jdu do kempu. Pan recepční neumí anglicky, ale nakonec to nějak spatláme a dostávám sdílený pokoj, kde jsem naštěstí sama. Chybí mi prostěradlo, tak ještě jednou. Recepční něco hučí, ale nedám se. Nakonec mi cpe dvě, říká něco o eurech, pak mávne odevzdaně rukou a já hrdě s jedním odcházím. Jelikož je v areálu kempu i restaurace, ptám se na jídlo. Prý je dnes výjimečně zavřeno a musím do města.
Převlíkám se do suchého a vyrážím. A hele v kempové restauraci sedí lidi. Vrhám se dovnitř, chápu se jídelního lístku a čekám na obsluhu. Přichází můj pan recepční, při pohledu na mě se mu přitíží, vyvleče mě před dveře, kde je napsáno, že dnes, opravdu pouze dnes, nevaří! Ve městě hledám potraviny, ale můžu si koupit jen bagetu v pekařství. Holt čínská polévka to zase jistí a k tomu se odměním v hospůdce radlerem. Byl to dlouhý a náročný den, snad už bude jen lépe.
27 km 1010 m převýšení
Místečko u řeky na spaní.
Už se to žene.
Málem jsem na něj šlápla.
Ochagavía
12.9.2022 pondělí
V noci mě vyděsí proud silného světla ve stanu a on to úplněk. Celé dopoledne se sápu do pravého úhlu, ale odměnou mi jsou konečně štíty Pyrenejí v dálce. Nezávidím tomu, na koho po návratu domů narazím, když 18 dní držím bobříka mlčení. Ale sama nejsem, to ne. Koně, ovce a krávy mě provázejí od počátku cesty. A se sebou si taky člověk dobře pokecá.
V poledne přicházím do Burguete, kde se má trasa protíná s poutníky mířícími do Santiaga de Compostelo. První hospoda předražená, druhá zavřená. V sámošce si kupuji bagetu, mozzarellu a rajče, zajím to broskví se sušenkou a jak mi je. Dohání mě Angličani ze včerejška, paní má ultralight batoh, jen deset kilo a jdou celou GR11. Bohužel si tu dávají den volna, takže už se nepotkáme.
Dělá se hrozné dusno, na sluníčku může být 35 stupňů a země sálá horkem. Stoupám do kopce po nudné prašné cestě a vůbec mě to nebaví. Zahlédnu koryto pro dobytek plné ne úplně čisté vody, ale je mi to jedno. Máchám vše, co jde a zachraňuji si život. Po třech hodinách klesnu do vesničky Orbara a světe div se. I když má hospoda zavřeno, paní hostinská mi ochotně načepuje pivo a nabídne podivné smažené koule. Když si všimne české vlajky na batohu, začne vykřikovat: „Republika Čeka“. Dokonce nabízí ubytování na dvorku pod okny. S díky odmítám a sypu si to k řece za vsí. Koupel je příjemná a zmožené tělo jen vrní.
Stan postaven, déšť může přijít. A taky přichází. Místo pár kapek větrná smršť a bouří na všechny strany. Není mi z toho kdovíjak dobře, plachta se napíná, vítr lomcuje kolíky. Když déšť trochu poleví, jdu je raději ještě trochu zatlouct, aby mi stan nespadl na hlavu.
28 km, 840 m převýšení
Burguete
Zbytky vyčerpaných turistů.
11.9.2022 neděle
Dnes mám pomalý rozjezd. Než zabalím usušený stan a další věci, je skoro půl deváté. Cestou míjím kavárničku a zláká mě představa dobré kávy. Ale kde je mléko? Prosím o milk a paní odněkud vyštrachá med. Rozpoutávám pantomimu, trkám, bučím a v závěru se i podojím. A paní řekne „milk“. Kopnu do sebe kafe a hurá do kopce.
Potkávám Paula z Paříže s 28 kily na zádech. Dnes je ve stínu 33 stupňů, v každé louži máčím vlasy, klobouk, tričko i chladící ručník. U zurčícího potůčku svačím patifu, když mě míjí sympatický Španěl. Šlape mu to o hodně rychleji i s těžkým batohem, ale když projde vrátky v ovčí ohradě, počká, aby mi je otevřel a podržel. Procházím zelenými pastvinami, na kterých se pasou ovce s dlouhou jemnou vlnou a spousta podsaditých koníků se zvonci na krku. Pod nohama se vlní koberce rozkvetlých fialových ocúnů a krajina svými zaoblenými kopečky připomíná spíše Malou Fatru. Opravdové hory jsou ještě v nedohlednu.
Sice jsem dnes chtěla jít na pohodu, ale vidina teplého jídla mě žene do chaty Saragain. Španěl zůstává bivakovat pod kopcem, kde se k němu přidává postarší sympatická dvojice Angličanů. Supím sama do příšerného krpálu a další dvě hodiny sbíhám k chatě. Vítají mě zatlučená okna a zamčené dveře. Ode dneška mají zavřeno? To je tak, když s něčím člověk moc počítá. Stavím stan na louce před hospodou, kolem se promenují krávy a koně. Snad nedostanou chuť na můj stan. K večeři čínská polévka, ach jo. Už tu dvakrát projela policie! Proč? Vždyť je to samota! Jenže to by každou chvíli nesmělo zastavit nebo přibrzdit auto. Možná se jim také zachtělo teplého jídla.
29 km 1400 km převýšení
10.9.2022 sobota
Vstávám v sedm, spolknu pár chlorel a hrst rozinek, chci jít, dokud ještě není takové horko. Během chvíle mě cesta praští do čela. Když se vydrápu nad mraky, údolí pode mnou se utápí v mlze a tráva je namrzlá křišťálovou rosou. Jde se pěkně a před jedenáctou jsem na rozcestí, kde jsou dokonce dvě restaurace. Když si chci objednat, klasika, nikdo neumí anglicky. Slečně servírce ukazuji omeletu se slaninou vedle sedícího pána. Kývne a přináší mi obrovskou omeletu s houbami. Nevadilo by to, kdyby houby nebyly syrové. Snažím se vypreparovat vajíčka a zbytek nechávám.
Cestou potkávám dva „kluky“ mého věku, kteří jdou také GR11, což je název trasy, která vede od Atlantického oceánu ke Středozemnímu moři, přes tři státy a měří cca 840 kilometrů. Před námi se zvedá obrovský kopec a vedro nás špendlí k zemi. Postupně jim utíkám, až mi mizí úplně. Kolem se vlní lány vysokého kapradí, které se tu překvapivě balíkuje do kuláčů místo sena. Začínají nade mnou kroužit orli. Je jich snad deset a majestátně se vznášejí prostorem. Jen ten jeden je podezřele dlouho jen nade mnou. Že by vyhlížel kořist?
Konečně začínám klesat a u pramene s vodou potkávám starší pár, který jde HRP, což je těžší varianta GR11. Celkem dnes čtyři lidi. Do Elizonda scházím z posledních sil. Konečně sprcha, pivko a bagetka s osmaženou slaninou. Teda dvě. A zítra hlavně na pohodu.
31 km, 1280 m převýšení.
9.9.2022 pátek
Vzbouzím se až v osm, venku celou noc lilo, což je fajn, protože v městečku to všude páchlo močí. Včera jsem cestou zahlídla jen jednu tojtojku. Vyrážím v devět za mírného mžení, které se v mžiku mění v šílený ceďák. Cesta se hned za městem ďábelsky zvedá a tělu se moc nechce. Občas míjím pár pátečních výletníků. Celý den procházím lesnatou krajinou protkanou farmami s ovčími ohradami, zeleninovými zahradami a kam se podíváš, všude rostou jedlé kaštany.
Před šestou jsem v Bera, těším se do hospody, ale už nevaří. Nebo ještě? Zato mají výborné zmrzlinové tiramisu a kávu. Ptám se po ubytování, ale kde nic, tu nic. Neva, zajdu za město a najdu si místečko. Procházím malebnými uličkami, kochám se starobylými kamennými domy a začínám zase stoupat. Za vsí oslovuji paní na dvoře farmy. Ještě že mám v mobilu překladač, s pantomimou bych nevystačila a anglicky neumí ani mladí. Paní mi ukazuje travnatý plácek kousek za domem, a tak mám pro dnešek vystaráno. Na zítra jsem si bukla v Elizondu hostel, ale má to háček. 30 km a 1300 m převýšení. Asi si budu muset přivstat.
28,6 km, 996 m převýšení
Bera
První nocleh
8.9.2022 čtvrtek
Ve dvě ráno mi zvoní budík, než se dohrkám na letiště, jsou čtyři. Před sedmou vzlétáme do Bruselu a v půl druhé vystupuji v Bilbau. Zastávku autobusu do centra nacházím snadno, ale řidič jen rozčileně gestikuluje. Co? Lístek? Jinde? Jo na letišti! Správnou zastávku samozřejmě přejedu, ale Decathlon je odtud jen kilometr. Kupuji plynovou kartuši a odměním se hnusnými suchými nudlemi v čínském bistru. S angličtinou je to prekérka. Musím se dostat na autobusové nádraží a odtud do San Sebastiánu. V metru se mě ujímá ochotná pracovnice metra, koupí mi lístek, ukáže nástupiště a odpočítá zastávky. Vodí si mě jak medvěda v cirkuse, ale jsem jí vděčná. Vystoupím správně, ale kde je to nádraží?
Nevěřte Jehovistům! Stojí před nádražím a pošlou mě na opačnou stranu? U pokladny jde o velkou zkoušku mé trpělivosti. Stařík přede mnou zdlouhavě hledá peníze, ty mu upadnou a on se pro ně nemůže ohnout. A znova. Když konečně peníze položí na pult, pošle ho pokladní k jiné společnosti. Já také vystřídám dvě pokladny, než trefím tu správnou. Jsem vnitřně smířená, že dnes do Irunu nedorazím. Netuším, jak budou spoje navazovat. Nechávám se vést a postrkovat a doufám, že se dostrkám, tam kam mám.
V San Sebastiánu jsem za hodinu a půl a znovu si mě milí lidé podávají až ke správné zastávce do Irunu. Cpu se do každého autobusu, až se mne ujme pán, který jede mým směrem. Vystupuji v Irunu a světe div se, můj hotel je odtud sto metrů.
Odhazuji batoh na pokoj a vydávám se na krátkou podvečerní procházku. Už chápu, proč bylo v celém městě tak drahé ubytování. Proti mně se valí masy bíle oděných lidí, ženy jsou přepásané rudými šátky, muži mají na hlavách červené barety. Přicházím do Hondarribia ke starobylé pevnosti nad oceánem, když zaslechnu vysoké zvuky píšťal a řinčení bubnů. A už to začíná. Stovky stejně oděných mužů, od starců až po chlapečky, hrají, bubnují a zpívají z plných plic: papa deos deos deos, papa deos deos pa. Podél cesty je povzbuzuje dav, zpívá s nimi, dívky tančí, je až dojemné vidět jejich hrdost na svou zemi. Podupávám si s nimi do taktu a s obdivem pozoruji koně s jezdci, kteří průvod uzavírají. Jak dokážou být v takové vřavě a hluku klidní? Za tmy se vracím do hostelu a padám únavou. Byl to dlouhý den.
24 km
Bilbao
Sán Sebastián
Irun
Irun